Hugo. Malá vzpomínka na kamaráda
ilustrační foto: pixabay.com

Hugo. Malá vzpomínka na kamaráda

8. 8. 2019

Léta a čas běží, měl jsem hodně práce a hodně cestování, najednou jsem si jaksi uvědomil, že už před mnoha lety mně zemřel kamarád, kolega. Ne, že bych na něho zcela zapomněl, to ani nešlo, jen ta rýha v mozku byla teď hlubší.

Byl jsem jeho nadřízeným, ale náš vztah byl velmi kamarádský, dobře jsme spolu vycházeli i jako rodiny. Dvacetiletá spolupráce v nás obou zanechala stopy. Naše kamarádství neskončilo ani tím, že jsem byl „odejit“ v 90. letech, a občas jsme se pořád vídávali i potom. Zemřel neočekávaně a rychle. Pohřeb byl důstojný, rodina ještě prodělávala šok z neočekávané události, karu jsem se nezúčastnil, omluvil jsem se po pravdě, neměl jsem tu sílu. Je to už asi deset let.

Jel jsem k večeru z Plzně domů, jízda po dálnici ubíhala, vše šlo hladce, honí se vám v hlavě různé myšlenky, i vzpomínky. Chvíli přemýšlíte o práci, pak rodina, musím opravit už tu lampičku na nočním stolku, musím v pátek fakturovat,…. A najednou se někde z hloubi mozku objevil Hugo. Musím se přiznat, že hodně a hodně jezdím, tisíce km měsíčně, pracovně. Nenadávám na velký provoz, nenadávám na opravy a výstavbu silnic či dálnic. Dělám v tom oboru, tak vím, o co jde. Takže jedu velmi automaticky, opatrně, ostražitě, ale automaticky, zapnu všechny bezpečnostní systémy vozu a tiše si přemýšlím. Bezpečné auto je základ na dlouhé cesty. Teď je v šedé kůře mozkové ale Hugo. Najednou jsem si uvědomil, že nevím, na kterém místě na hřbitově má hrob. Myšlenky zase běží a zase se vrátily k místu pohřbení. Jak to zjistit? A mozek zapnul paměť na plné obrátky, ano, Bohuš to bude vědět, náš bývalý spolupracovník. Najedu v mobilu v autě na kontakty a listuji, auto má bezpečný telefon a systém vyhledávání, asi to číslo nemám v paměti, paměť mobilu je lepší, než jsem si myslel. Dřív, když jsme telefonovali jen z pevných linek, pamatoval jsem si stovky čísel. Teď, díky těmto vymoženostem, si nepamatuji ani číslo svého mobilu. Ťuknu na obrazovku a už to zvoní. Stojím. Nehoda přede mnou na dálnici, nevím, co se stalo, ale asi kilometr vpředu blikají modrá světla. GPS mně to v zápětí potvrdila. Bohuš to vzal, omlouvám se, jestli ruším, poznal mě po hlasu, za tu dobu, tak to je frajer. Bohuši, prosím, pokud neruším, potřeboval bych zjistit to a to. Reakce byla překvapivá, jen řekl – představ si, já to také nevím, ale zjistím to, dělá tam správce hřbitova Franta, no, přece zahradník, co u nás pracoval, a zavolám Ti. Potom ještě dotazy na zdraví, na rodinu apod. Cesta domů se začala táhnout, opět dva kamiony v sobě. Policie je ke kamioňákům velmi shovívavá.

Přijel jsem domů, nemohu po dlouhé cestě hned večeřet nebo jít spát. Potřebuji jakési uklidnění. Pani to zná, tak jak bylo v Plzni, vyřešil jsi vše? Já jsem byla nakupovat a představ si, že už ten obchod Vše za 29,00 Kč je teď Vše za 39,00 Kč, musíme něco koupit těm holkám k narozeninám, rostou jako z vody, a je zbytečné kupovat na několik měsíců drahé věci. Ptám se – to už budou mít zase narozeniny? Ano, to už bude rok. Toto není v mé kompetenci, o to já se nestarám. Ale musíš jim koupit přece i něco pořádného, co by si přály. Odpověď byla jednoduchá, už mně volaly a řekly: babi, my bychom chtěly to a to. Ještě, že to funguje. Říkám - A Ivošovi musíme vzít flašku a Míše také něco. No, na to zapomeň, oni nic nepotřebují, byla odpověď. Musím ji přemluvit. Šli jsme spát, a já usínal se vzpomínkou na kolegu.

Hugo byl řidič, jezdil se vším, co mělo kola, měl zkoušky skoro na všechny stroje, nakladače, bagry, jeřáby, sněhové frézy apod., co byly v podniku. Po otci byl žid. Vybral jsem si ho jako osobního řidiče, vlastně já ne. Už můj předchůdce si ho vybral, a to těsně před odchodem do důchodu. Takže jsem ho vlastně zdědil. Hugo byl vždy vzorně oblečen a upraven, mnohdy lépe než já. Hodiny byly pro něho zákon, když jsme řekli: v 5.00 hod. jedeme do Prahy, Hugo čekal už za pět minut pět připraven. To byly židovské geny, pořádek, dochvilnost, pracovitost, a určitá skromnost. Nemusel jsem nic měnit, rozuměli jsme si od prvního okamžiku, byl o jedenáct roků starší, a tak po krátké době mě požádal, jestli bychom si nemohli tykat. Řekl to i s vědomím, že už poznal, že já mám problémy s tykáním. Měl jsem s tím už i v minulém režimu problém, soudruzi si tykali napříč svých názorů a funkcí. Já to těžce nesl, ani ne to, že mně někdo tykal, ale to, že já mám někomu tykat.

Osobní řidič musel tehdy být na základě vyhlášky, ředitelé si nesměli z důvodu bezpečnosti řídit auto sami. To víte, že se to občas porušovalo, ale jinak to oficiálně nešlo. V autě se o ledačems mluvilo, problémy na stavbách, problémy s pracovníky, mzdy, platy, alkohol na pracovišti, ROH atd. Hugo byl jako hrob. Nikdy se z auta nic nedostalo. Názor mnoha lidí je a byl, že panský kočí, jak se osobním řidičům říkalo, je „šolich k nezaplacení“. Nevím jak kde, ale u mě to bylo naopak. Nedělám ze sebe svatého, já ale neměl o ženský a chlast zájem. Přesčasů měl jako hodinář. Jednání, porady, služební cesty do večerních a nočních hodin. Ráno byl svěží a s autem vždy jako ze škatulky. To jsem snad po něm zase zdědil já. Měl i nemnoho negativních vlastností, ale ty bylo mimo mě a naši práci a nebolely mě.

Za pár dnů mně zvonil mobil, Bohuš, už to mám, přijeď, a jen mně tak den dopředu brnkni. Udělal jsem to podle domluvy. Přišli jsme ráno na hřbitově k hrobu. Bylo krásné letní ráno, hřbitov mají jako park, hodně zeleně, všude pořádek, velmi důstojné. Některé hroby jsou lépe udržované a některé hůře. U nás na Moravě na venkově se to bere jinak, hrob je jakási morální povinnost rodiny. Zapálil jsem svíčku, Bohuš taktně a beze slov odešel k hrobu svých rodičů, a tak jsem tam stál, sám, jen nad tím hrobem. Nebylo mně smutno, bylo ve mně mnoho a mnoho krásných a veselých vzpomínek. Ptáci nádherně zpívali, dnes bude asi vedro, napadlo mě. Ještě, že jsem tady tak brzo. Modlitba a zamyšlení. On nebyl věřící. Voněla posečená tráva i mateřídouška, jaksi mně mozek sepnul vzpomínku na to, jak jsme byli na poradě v Srní. Šli jsme se projít spolu odpoledne po jednání k Čeňkově pile, k Vydře. Asi ta vůně sušené trávy, sena. Zapálil jsem svíčku. Přicházel Bohuš, ještě jsem se otočil jednou k hrobu kamaráda, pokřižoval jsem se a šli jsme pomalu k bráně hřbitova na parkoviště. Byl jsem rád, že jsme si ještě povykládali, zavzpomínali. Poděkoval jsem a jen jsme si slíbili, že půjdeme někdy a někam na kafé.

Sedl jsem do auta. Měl jsem v sobě dobrý pocit. Jel jsem alejí od hřbitova pomalu, nechával jsem doznívat tu svátost poděkování u hrobu. Asi to brzo zopakuji.

Hugo byl rozený vypravěč, bavil nás v autě, na různých sezeních, na narozeninách, atd. Historky jak z Bakalářů. Byl ženatý, měl dvě děti. Dnes již dospělí a samostatní lidé.

Jednou jsme byli s několika přáteli na jeho narozeninách a on vyprávěl tuto svoji historku: Byl na vojně v 50. letech minulého století na Slovensku, tehdy bylo obvyklé, že Češi často byli na vojně na Slovensku, a Slováci zase u nás. On byl na vojně blízko Michalovců. Za dva roky se nedostal domů, když dostal opušťák na dva či tři, čtyři dny, tak by mu to tehdy nestačilo ani na cestu domů a zpět. Voják byl špatný, bál se zbraní, a tak dělal na posádce vše, co bylo nutné. Posádka to byla malá za městem, hlídali zásoby benzinu pro armádu. Jako řidič jezdil pravidelně každý den ráno na nákup do Michalovců. Ráno byl nástup jednotky před ranním rozdělováním úkolů a Hugo vyjel na plac s nákladním autem Praga pro mléko a pečivo, Pragovka měla ruční plyn, a on pomalu krok za krokem jel kolem nastoupené jednotky a dělal „ksichty“ na spolubojovníky. Nařídil ruční plyn, vystoupil z auta, šel k závoře, zvedl si ručně závoru, prázdnému autu zasalutoval, nákladní auto s ručním plynem projelo, on spustil závoru a naskočil pohodlně do Pragovky a odjel. Vojáci, mladí kluci, z toho měli divadlo. Divadlo bylo denně a denně vždy s malými odlišnosti. Vojáci řvali při nástupu smíchy a velitel řval zase z rozčílení na vojáky.

Ono se ale říká v jedné Ladově říkance: Nechoď Vašku s pány na led,…. Byly nařízeny střelby, velitel mimořádně nařídil, že tentokrát půjde střílet i Hugo. Pro mléko a rohlíky pojede desátník Franta, bylo to v denním rozkazu a to bylo svaté. Vojáci při nástupu ráno čekali, co se bude dít. Hugo stál dle rozkazu v nástupu s jednotkou. Najednou, od garáží, vyjíždí Pragovka, desátník Franta se usmívá z okna auta a těší se na divadélko, které taky předvede. Ale když dva dělají totéž, není to totéž. Jednotka stojí v pozoru, velitel se dívá jedním okem na projíždějící nákladní auto a druhým okem na četu. Ano, desátník Franta seřizuje ruční plyn, jako herec národního divadla vystupuje z Pragovky, a takřka baletním krokem přistupuje k závoře, chytá po závoře, že ji zvedne, mráz i pot ho poleje po celém těle, kurva co to je? Závora je zamčená! Pragověnka se pomalu, poslušně a jistě blíží k zamčené závoře, která ale nejde a nejde zvednout, je přece po noci zamčená. Rána do závory, ze závory je luk, auto vytrhlo i oba sloupky závory a zastavilo se o strážní budku – vrátnici, motor chcípl. Nastoupená jednotka se válela smíchy po zemi. Hugo klopil oči. Velitel řval rozčílením a s rudýma očima: Hugo má deset ostrých a už nesedne za volant, pokud já tady budu velitelem. A pak, že je spravedlnost….

Vzpomínky nás musí vézt k dobré náladě, nemohu být smutný, smrt, hřbitov, hrob, to jsou přece přirozené věci života na této planetě. Nemůžeme to změnit, nemůžeme to ani pochopit, musíme se tomu jen podřídit. Je jedno, jestli někdo věří v Ježíše Krista, nebo Mohameda, jestli přijímá pod obojí, atd. Nikdo z nás se zatím odtud, z toho druhého břehu, nevrátil! Snad aby nám řekl, je to tam takové nebo makové. Myslím, že člověk má žít tak, aby byl sám se sebou spokojen, aby žil jako slušný člověk, abychom uměli odpouštět i odpuštění uměli přijmout. Nahý jsem se narodil, a nahý také odejdu. Až odejdu navždy, prosím, chtěl bych tam v nebi, nebo možná v pekle, dělat zase osobního šoféra já Hugovi. Svatý Petře, jestli stojíš ještě u brány, zamlouvám si to!

Můj příběh
Autor: Redakce
Hodnocení:
(5.1 b. / 13 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 13. týden

Na Zelený čtvrtek začíná na státních hradech a zámcích turistická sezona. Tak si vyzkoušíme vaše znalosti na téma "České hrady a zámky."

AKTUÁLNÍ ANKETA

Provedli jste nějaké úpravy svého bytu či domu na stáří? (sprchový kout místo vany, bezpečnostní madla, bezbariérové prahy apod.)

Ano, úpravy bytu jsem (jsme provedli)

29%

Ano, ale zatím jen částečně

15%

Nevím, jaké úpravy by to měly být

11%

Ne, ale zvažujeme to

13%

Ne, o žádných úpravách neuvažuji

17%

Ne, protože na to nemám peníze

15%