Čtyřicet jedna. To je počet amerických letců, kteří přišli o život při osvobozování Evropy v srpnu 1944 v bitvě nad Bílými Karpaty. Jedním z nich byl seržant Russell I. Payne. Lidé z Metylovic a Palkovic v místech, kam spadl, na něj nezapomněli a díky nim se ví, co přesně se před pětasedmdesáti lety dělo.
„Ten letec se snášel nad lesem mezi Metylovicemi a Palkovicemi. Když jsem k němu přiběhl, ležel asi pět metrů od padáku děravého od větví stromů. Boky měl prostřelené, silně z nich krvácel a bolestí škrábal do trouchnivějícího pařezu. Za mnou přiběhl další mladík, spolu jsme vzali padák, který si letec zřejmě před naším příchodem odepnul a položili jej na něj. Byl ještě živý a řekl nám nějaká tři slova, kterým jsme nerozuměli. Odnesli jsme letce ke studánce, která byla níže. Nabral jsem do dlaně vodu, nadzvedl jsem mu hlavu a dal napít. Za pár minut zemřel.“ To jsou slova Františka Bílka z Metylovic, který se s nimi svěřil historikům a mimo jiné je zaznamenal Jan Mahr v knize Vzpomínky na neznámé letce. Mladíci z Metylovic si pamatovali, že brzy poté se sbíhali další lidé a zanedlouho dorazili i němečtí vojáci, kteří ještě stále Československo okupovali. Jeden na ně mířil, další je začal prohledávat. Prý sebrali mrtvému prsten, hodinky a pak ho odvezli do márnice na místním hřbitově a tam ho farář pohřbil.
Další lidé na nedalekých místech ve stejnou dobu pozorovali další snášející se padáky. V katastru obce Čeladná dopadl voják jménem Irvin D. Katz. Obecní kronika uvádí, že spadl na pole nedaleko za sokolovnu a už byl mrtvý. Němečtí vojáci ho dovezli do Frenštátu. Následkem toho bylo věznění několika místních občanů, kteří vyprávěli, že viděli, jak němečtí vojáci letce obrali o prsteny a hodinky. Němci rozpoutali razii, jejímž cílem bylo najít zbývající letce. Nakonec jich sedm zbývajících našli, odvezli k výslechům a poté do zajateckých táborů. Jedním z nich byl seržant De Witt, který své zadržení popsal takto: „Poté, co jsem přistál v ohradě a málem dopadl na starou krávu, vyšel hospodář a něco povídal. Řekl jsem mu, že jsem Američan. Vzal mě do domu a nalil mi sklenici vína. Vtom se otevřely dveře a v nich stála dvojice bláznů z Hitlerovy organizace. Hospodář cosi řekl, jeden z nich ho praštil po ruce, až mu vypadla sklenice. To bylo naposledy, co jsem ho viděl.“
Historické prameny uvádějí, že se událost odehrála v domě rodiny Adamišových. Zajímavou dokumentací snahy místních lidí pomoci je i výpověď Wiliama Garlanda, kterého další lidé na jiném místě vzali domů, dali mu najít a nechali ho přespat na půdě. Slyšel, jak se mezitím mezi sebou členové rodiny hádají. Pak ráno odešel, protože věděl, že by je vystavil nebezpečí. Pak byl zatčen.
Léta se o tomto příběhu moc nemluvilo. Za komunismu nebyli američtí letci režimu po chuti. Až v roce 2007 obec Palkovice rozmístila informační panely, které příběh hrdinství a snahy pomoci dokumentují. Ostatky obou zemřelých vojáků mezitím byly odvezeny do jejich vlasti. Ti, kteří přežili, pak po ukončení války historikům popsali, jak byli sestřeleni, jak se snažili z hořícího letounu dostat, jak jim místní lidé pomáhali.
Před pár lety se v Palkovicích objevil sympatický starší pán. Mluvil anglicky, řekl, že se jmenuje Gary Garland a hledal místo, kam spadl v srpnu 1944 americký letoun. Chtěl vidět místo, o kterém Garyho táta hodně vyprávěl. Vysvětlil místním, že jeho tatínek byl William T. Garland, první pilot a velitel letadla. Přežil a jeho příběh jeho příbuzné nikdy nepřestal zajímat. Věděli, že se táta skrýval na půdě, že mu lidé dali najíst a zároveň, že měli strach, že se vystavují trestu smrti. Takže se Gary s manželkou do podhůří Beskyd vypravil. Chtěl to tam vidět. A byl moc rád, že se setkal s lidmi, kteří také nezapomněli. Ti ho seznámili s dalšími, kteří o příběhu hodně vědí, s badateli, s představiteli obce: Zkrátka, bylo z toho moc milé setkání a výlet do kopců a lesů, ve kterých kdysi mladí Američané riskovali a pokládali životy za to, aby mladí Češi jednou měli život lepší.
