Obava či nechuť připustit, že člověk něčemu nerozumí, je jedním z průvodních jevů stárnutí.
Dejte mi čas, potřebuju se poradit. Musím si na to udělat svůj názor, vše konzultovat s odborníky, s právníky, se svými poradci. Tyto věty běžně patří do slovníku úspěšných podnikatelů, manažerů, obchodníků. Zkrátka, do slovníku lidí, kteří dělají závažná rozhodnutí, disponují s penězi, s dobrou pověstí. Mnoho lidí však naopak tyto věty ve svém slovníku nemá. Nechtějí je tam mít. Považují je za důkaz jakéhosi svého selhání, neschopnosti, nejistoty. Velmi často se jich bojí lidé vyššího věku, kteří mají pocit, že by tak prokázali svou slabost, neschopnost orientovat se v dnešní rychlé a složité době.
Lidé úspěšní a sebevědomí se však mnohdy nebojí přiznat, že něčemu nerozumí. Naopak hrdě dají světu najevo, že mají kolem sebe dostatek dalších chytrých lidí, odborníků, se kterými se poradí. Lidé nejistí se naopak mnohem častěji tváří jako mistři světa ve všech oborech a slova jako je nevím, neznám, nerozumím, nepoužívají.
„Nejvíce problémů při vstupu do právních vztahů většinou vzniká z neznalosti. Kolik lidí si vůbec přečte dokument, který podepisuje? Některým situacím nepřisuzujeme velký význam a právě tyto se mnou stát v našem životě osudové,“ uvedl Aleš Kalina ze společnosti Člověk v tísni.
Jedna ostravská seniorka nedávno podepsala značně nevýhodnou smlouvu s prodejcem energií. Vše vyšlo najevo, když smlouvu objevil odloženou na lednici její syn.
„Mami, proč jsi se s námi neporadila?“
„Ten mladík říkal, že to potřebuje podepsat hned. Sousedé říkali, že to taky podepsali.“
„Pročetla jsi to? Rozumíš tomu? Vždyť to je tak složité, že já se v tom vůbec nevyznám.“
„No víš, ono nebylo moc času to pročítat, ale určitě to nebude nic špatného, když to na patře podepsali tři lidi.“
„Ale proč jsi to podepisovala hned? Proč sis to nevzala, nepročetli jsme to v klidu, neporadili se?“
„Nechtěla jsem zdržovat. Ten mladík byl sympaťák, nechtěla jsem působit jako zmatená babka, která se neumí rozhodnout. Bylo mi trapně za souseda, který se tam v tom hodinu šťoural a pak stejně podepsal. Však já dobře vím, že to pročítání jen hrál, protože je úplně hloupý a ještě špatně vidí.“
Na podobný přístup doplatilo už hodně lidí. Někdy se jedná o velmi smutné a složité případy, kdy se lidé dostanou do dluhové pasti nebo přijdou o majetek. Jen proto, že podepsali něco, co je pro ně nevýhodné. Nejedná se přitom o lidi nevzdělané, málo inteligentní, to vůbec ne. Jde jen o lidi, kteří se třeba styděli zeptat, nechtěli zdržovat, nechtěli projevit nejistotu.
„Žila jsem sama v rodinném domku. Od smrti manžela je to už sedm let. Bylo mi tu smutno, cítila jsem se velmi osamělá. Když se ozvala vnučka, že by tady bydlela se mnou, byla jsem nadšená,“ vypráví jednaosmdesátiletá Helena. Vnučka se nastěhovala do přízemního dvoupokojového bytu. Soužití probíhalo obtížně, protože poměrně často přicházela pozdě v noci z různých večírků, někdy si domů pozvala společnost. „Brala jsem to tak, že je mladá a baví se, tak jsem nic neříkala. Ale moc příjemné to nebylo, když mi pod oknem v noci kouřila parta mladých lidí a mluvili poměrně nahlas. Ale vnučka se vždy omluvila a nějak jsme to spolu přežívaly. Její přátelé se mi nikdy moc nelíbili. Byly to takové divné typy. Pak s jedním mladým mužem začala chodit. Představila mi ho, občas mi přivezl nákup. Byl milý, ale něco mi na něm nesedělo. No, co já s tím. Já vnučce do života nemluvila,“ popisuje Helena počátky svého trápení.
Jednoho dne za ní vnučka přišla s tím, že potřebuje, aby v domě dostala trvalý pobyt. Že je to pro ni důležité pro získání lepší práce. Helena tomu uvěřila. Vnučka slíbila, že vše vyřídí, a přinesla Heleně k podpisu papír. „Bylo tam napsáno, že opravdu jde o udělení trvalého pobytu v mém domě, ale nevšimla jsem si, že ho kromě vnučky uděluju i tomu jejímu příteli. Po dvou letech se rozešli. Vnučka odjela do Austrálie, ale ten mladík tady pořád bydlí. Neplatí mi nic, prostě tady bydlí, a když jsem s ním o tom mluvila, ukázal mi smlouvu, kterou jsem podepsala. Má v ní udělený trvalý pobyt a není tam žádné ustanovení, že by mi měl něco platit. Nemám na to, abych si zaplatila právníka, abych případ dala k soudu. Bojím se, že bych stejně prohrála,“ vysvětluje Helena.
Mladík se nakonec uvolil, že se odstěhuje, ale to až poté, co na něj poměrně nevybíravě zatlačili další Helenini příbuzní. „Málem tam došlo ke rvačce. Příbuzní tvrdí, že ta smlouva není platná, já nevím. Cítím se zodpovědná za to, co se stalo. Je to moje chyba, měla jsem si vše podrobně přečíst,“ uzavírá Helena s tím, že smlouvu nezkoumala. Proč? „Nevím, smlouvám moc nerozumím a přišlo mi, že kdybych se s někým radila, vnučka by to brala jako signál, že jí nevěřím,“ říká.
V jakých případech by si lidé vždy měli před podpisem smlouvy vzít čas na rozmyšlenou, případně se s někým poradit? Jde v případech, kdy člověk hledá radu a pomoc, o projev neschopnosti nebo naopak o ukázku toho, že se člověk umí orientovat ve složité době a nenechá se napálit?
"V současné době je stále obtížnější se oridentovat v řadě nabízených finančích produktech a službách a rozhodě je na místě před podpisem smlouvy či závazné objednávky vyhledat odbornou radu. Ukončit nevýhodné smlouvy zpravidla přináš více nákladů, než úhrada jednorázové odborné konzultace. Jakákoliv "výhodná" nabídka je výhodná především pro poskytovatele, neboť nikdo nedělá svoji práci zdarma," upozorňuje advokátka Simona Rašková.
