Podobných případů přibývá. Pro někoho je to skvělá alternativa mezi vlastním bytem a domovem pro seniory, pro někoho nepředstavitelná ztráta soukromí.
Sedm Číňanek středního věku si koupilo společně velký dům. Opravují ho, zařizují ho. Plán je jasný: Sestěhují se tam, až budou staré. Tak nějak předpokládají, že budou žít single. V Číně je to podobné jako v jiných zemích, ženy se dožívají vyššího věku než muži, mnohé nemají děti, mnohé jsou rozvedené nebo žily single po většinu života. Takže logicky předpokládají, že ve vysokém věku, pokud budou nemocné a ztratí sílu, budou osamělé.
Nápad těchto sedmi žen nedávno popsala média v řadě zemí světa, protože jde o nápad, který hodně lidí zajímá. Téma stárnutí a případné samoty se týká každého. Ženy plánují, že si budou vzájemně oporou a každá přispěje ke společnému bydlení ze všech svých sil a možností. „Vytvoříme si něco jako penzion pro seniory, ale protože se známe a budeme si pomáhat, bude život v něm příjemnější, než v neosobním prostředí,“ tvrdila jedna z nich.
Nejde o žádnou utopii, podobné modely se objevují čím dál častěji a mají různé podoby.
V Brně funguje v centru města velký prostor bývalých kanceláří jako společné bydlení pro seniory. Žije tam společně skupina devíti penzistů. Bydlí tam dva roky a projekt si pochvalují, takže město plánuje zřizovat další podobné modely seniorského bydlení. Lidé tam mají samostatné pokoje, v nichž mají své soukromí. Zároveň mají společnou kuchyň, prádelnu, obývací místnost, ve které mohou přijímat návštěvy nebo se scházet, pokud mají chuť si povídat. Jde o lidi, kteří žili v nájmu a nemohli ho z penze utáhnout. Cena za toto bydlení je nižší, než v mnohých zařízeních pro seniory. Brno tak touto pilotní verzí chce prověřit, zda by tento model obvyklý v řadě jiných zemí mohl fungovat i u nás a zatím se zdá, že ano. Zájem o něj je, senioři jsou v něm spokojení. Pochvalují si, že takto mají více soukromí, než kdyby šli do domova seniorů a zároveň nejsou sami. Výhodou je i umístění bydlení v centru města. Jedná se však o model pro lidi, kteří jsou schopni se o sebe postarat, ne lidi velmi nemocné a odkázané na pomoc druhých. Především je tento způsob bydlení vhodný pro ty, kteří si nemohou dovolit platit vysoké nájemné a nevadí jim tento komunitní způsob života. „Hlásí se nám často jednotlivci a muži ve věku kolem sedmdesátky. Posuzujeme je samozřejmě podle zdravotního posudku, sociální situace, finanční situace, ale zajímá nás také, jaké mají rodinné vztahy, proč se pro takový způsob bydlení rozhodli, jaké mají potíže,“ uvedla Denisa Řeřuchová, brněnská sociální pracovnice. Přímo s ní jsou obyvatelé velkého bytu v kontaktu, pomáhá jim řešit různé situace.
Dalším modelem, který řeší častou těžkou situaci seniorů v oblasti bydlení, je takzvaný coohousing. Ani tato forma není zatím v Česku příliš rozšířená, i když pokusy o ni tady už jsou. Jde o to, že lidé bydlí ve svých malých bytech, ale dohromady tvoří komunitu. Od klasických domovů pro seniory se liší tím, že lidé mají více soukromí, každá domácnost má svou kuchyň a sociální zařízení a lidé sdílejí jen společné prostory. „Cohousing je ve světě oblíbenou možností neformální péče o seniory. Navštívila jsem takové modely v Dánsku a ve Švédsku. Typické pro ně je, že vznikaly postupně. Obyvatelé velkých domů na sídlištích nebo v činžácích stárli a cítili, že chtějí společné místnosti pro setkávání, tak tomu mnohdy uzpůsobili domy,“ vysvětluje Zdenka Dohnalová, socioložka z brněnské Masarykovy univerzity.
Jedná se samozřejmě o způsob bydlení, který nevyhovuje samotářům, introvertům, lidem konfliktním. Jenže těm nevyhovuje ani bydlení v domovech pro seniory, pro mnohé takové je přímo noční můrou.
Naopak lidé družní, kteří si rádi povídají a vítají příležitost, když si s někým mohou být navzájem prospěšní, často v takovém modelu soužití doslova ožijí. Najednou se necítí být osamělí. Vidí, že v podobné situaci jako oni je řada dalších lidí a dodá jim to chuť do života.
Podobný plán mají tři kamarádky z Ostravska. „Známe se od gymnázia a jsem opravdu dobré přítelkyně. Lidé se nám smějí, když říkáme své plány, ale my to myslíme čím dál více vážně,“ vysvětluje padesátiletá Monika. Dámy se dohodly, že si buďto všechny tři koupí malé přízemní byty v jednom domě nebo domek a sestěhují se do něj. Všechny žijí samy a plánují tak, že si ve vyšším věku budou oporou, když si budou na blízku. „Lidé nám říkají, že se budeme hádat, že je to technicky složité. Ale my už podnikáme kroky, abychom to uskutečnily,“ vysvětluje další z nich. Každá z nich má jiný životní příběh. Jedna má dobře placené místo, je rozvedená, bezdětná, finančně zabezpečená. Další je vdova, sama vychovala dvě děti, ty nyní žijí v zahraničí. Třetí je živnostnice, prožila období, kdy se dařilo, i dobu, kdy zkrachovala. Splatila dluhy, nyní vede malý podnik, nikdy nebyla vdaná, preferovala krátkodobé vztahy. „Je mi jasné, že ve stáří budu sama. A než se starat o nějakého nerudného nemocného dědu, který mě sbalí přes seznamku, radši pomůžu kamarádkám, kdyby bylo třeba. Známe se, věříme si, když bude nejhůře, pomůžeme jedna druhé nebo si zaplatíme pečovatelku,“ vysvětluje.
Pro mnohé jejich známé je jejich plán zvláštní, jiní jsou naopak zvědaví, zda se jim ho podaří skutečně uvést do praxe. „Máme na tu realizaci několik let, ale jsme připraveny a už na tom pracujeme,“ říkají dámy.
Faktem je, že současná situace, kdy je málo domovů pro seniory a mnozí lidé si ve vysokém věku nemohou dovolit zaplatit péči přímo ve svých domovech, je do budoucna neudržitelná. Při tempu, jakým populace stárne, jsou mnozí lidé velmi znepokojeni prognózami, podle kterých seniory v budoucnu nic moc dobrého nečeká. Proto je dobré zajímat se i o formy bydlení, které jsou možná na první pohled poněkud netradiční, ale ve skutečnosti mohou být zajímavé. Zkrátka, svět se mění a přežije v něm jen ten, kdo se nebojí toho, co nezná.
