Byt v panelovém nebo činžovním domě se může stát pro mnoho lidí vyššího věku pastí. Statistiky hovoří jasně: Senioři jsou převládajícími obyvateli velkých sídlišť.
Paní Jiřina se nastěhovala na ostravské sídliště Dubina před čtyřiceti lety. Dnes je jí třiasedmdesát a má potíže s chůzí. Její syn žije v Praze, manžel jí před třemi lety zemřel. „Na sídlišti se mi dříve žilo dobře, měla jsem blízko do práce ve škole,” vypráví. „Teď v podstatě nevycházím z bytu. Sousedka mi nosí jídlo, dostat se s francouzskými holemi do výtahu a pak po schůdcích z domu mě vyčerpává tak, že mi to nestojí za to. Stejně si venku nemám kde sednout. Tam, kde bývaly lavičky, je dnes parkoviště. Večer se bojím vycházet ven, denně čtu o tom, že tady někoho přepadli a okradli,“ říká.
Jiřina je jasný příklad toho, že kdyby bydlela v malém domku se zahrádkou, její život by byl mnohem příjemnější. Podobně jako ona mluví pětasedmdesátiletý Karel z pražského sídliště Jižní Město. „Jenom sedíme se ženou u okna nebo u televize,“ uvádí. „V okolí není pro nás starší žádná zábava, ani místo k vycházkám. Jet do centra Prahy nebo do nějaké jiné hezké části, je pro nás namáhavé, sice řídím, ale do velkého městského provozu si už netroufám,“ vysvětluje.
Paneláková generace
Některá sídliště se tak pro starší obyvatele stala neosobními místy, ve kterých spíše přežívají. „Podíl seniorů v panelových domech na sídlištích roste, postupně se stávají jejich převládajícími obyvateli,“ potvrzuje Eva Grollová z Diakonie, která dělala průzkum o bydlení seniorů v Česku. Do seniorského věku se totiž dostala generace obyvatelů sídlišť.
Potíž je v následujícím: Ti, kteří měli možnost, se už odstěhovali do lepšího bydlení. Postavili si nebo koupili vlastní rodinné domy, nebo byty v lukrativnějších částech měst. Ostatní na sídlištích zůstali. Zatímco dříve jim bydlení v rušném prostředí, kde to děti měly kousek do škol a dospělí blízko do obchodů, vyhovovalo, dnes se tam často cítí osamělí, někdy i ohrožení.
„Mnozí by se rádi odstěhovali, ale je to problém,“ připomíná Eva Grollová. „Stěhování není jednoduché vzhledem k nedostatečné nabídce menších a levnějších bytů a kvůli omezeným finančním možnostem většiny současných seniorů. A státní podpora výstavby sociálního a bezbariérového bydlení je stále nedostatečná.”
Raději do domu seniorů
Více než milion osm set tisíc Čechů starších šedesáti let žije ve svých domácnostech. Celá čtvrtina lidí ve věku šedesát až šedesát pět let dává na bydlení až šedesát procent z měsíčního příjmu domácnosti, vyplývá z průzkumu společnosti Ipsos Tambor. Právě náklady na bydlení jsou pro seniory největší zátěží, přitom většina z nich uváděla, že nebydlí tak, jak by si představovali.
„Lidé v produktivním věku se s měsíčními náklady na bydlení vypořádají snáze než domácnosti, které tvoří lidé v důchodovém věku, u nich je situace již horší,“ připomíná Tomáš Macků z agentury Ipsos Tambor.
Zajímavé srovnání a ukázku toho, že mnozí senioři nejsou se svým způsobem bydlení spokojeni, přinášejí také další statistiky. Jen každý druhý obyvatel domovů pro seniory potřebuje každodenní péči. Ostatní žijí v podobných zařízeních pouze proto, že se chtěli odstěhovat ze svého původního bydlení. Chtěli nechat byt dětem, cítili se v něm osamělí. Ve skutečnosti však ústavní péči vůbec nepotřebují. Kdyby bydleli v domech, kde nejsou schody, bariéry a mohli si posedět třeba na zahrádce, úplně v pohodě by zvládali běžný život včetně péče sami o sebe.
„Do domova pro seniory měla řadu let pořadník,“ vypráví pětasedmdesátiletá Hana. „Když na mě došla řada, vlastně jsem byla zdravá, pohyblivá a soběstačná. Přesto jsem tam šla, protože naše sídliště se měnilo v zónu hrůzy. Už jsem nechodila ani do divadla, protože jsem se bála výrostků, kteří se pohybují u zastávky. Stále mi někdo zvonil u dveří a vnucoval mi nějaké produkty. Sousedé z patra se odstěhovali, místo nich se přistěhovala rodina alkoholiků. Druhý soused má syna, který fetuje a spal na chodbě. Bála jsem se tam, proto jsem byt vrátila obci a šla do domova,“ vysvětluje.
„Z výzkumu, který se zabýval bydlením seniorů, jsme si ověřili, že většina bytů, které obývají lidé starší pětašedesáti let, neposkytuje dostatek bezpečí, pokud mají jeho obyvatelé zhoršené smyslové nebo pohybové schopnosti,“ uvádí Eva Grollová. „V pobytových zařízeních sociálních služeb se tak často ocitají lidé, jejichž zdravotní stav ještě nevyžaduje trvalou péči. Dostali se tam jen proto, že jejich domov se pro ně stal klecí, odkud nemohli vycházet, hrozilo jim nebezpečí pádu nebo chyběla možnost dovolat se pomoci v případě potřeby,“ popisuje.
Výměna není jednoduchá
Sídliště nyní ukazují krátkozrakost socialistických plánovačů. Stárne v nich generace, která přišla do velkých měst za prací, zůstala odtržena od rodinných vazeb, nemá se kam vrátit. Někteří to řeší přestěhováním se natrvalo na své chaty a chalupy, jiní usilují o to, dostat se do domovů pro seniory. Ti, kteří zůstali ovdovělí či jiným způsobem osamělí v sídlištních bytech, jen obtížně mohou své byty vyměnit, nebo prodat. Mladší generace si raději bere hypotéky a pořizuje si lepší bydlení, než aby šla do panelových domů.
„Náš paneláček se pomalu mění v domov seniorů,“ směje se pan Jindřich z Orlové. „Z třiceti partají jsou jen tři mladé rodiny, ostatní jsme penzisté. Dělám si legraci, že kdybychom do jednoho z bytů nastěhovali pečovatelky, přeměníme naše družstvo na domov důchodců,“ uzavírá.