O tom, že jde o problém, který se týká mnoha lidí v mnoha zemích, svědčí pokus, který probíhá v britských supermarketech. V kavárnách v obchodních centrech tam zavedli stolky pro osamělé lidi. Prodavači a provozovatelé supermarketů a nákupních center si totiž všimli, že jejich velmi častými návštěvníky jsou lidé vyššího věku, kteří tam jen tak bloumají. Procházejí, okukují výlohy. Nepřišli nakoupit, přišli, protože se cítí být doma osamělí. Hledají kontakt, je jim dobře ve společnosti. Nákupní centra nyní totiž plní podobnou úlohu, jako kdysi měla náměstí, kolonády, promenády. Jde o prostory, kam člověk jde, když chce být součástí společnosti, když nechce být sám.
„Koncept stolků pro osamělé spočívá v tom, že si u nich mohou sednout lidé, kteří si chtějí s někým povídat, konverzovat. U těchto stolků nejsou zástrčky na elektřinu, není u nich wifi. Jsou označeny logem, které naznačuje, že jsou určeny pro konverzaci,“ uvedla stanice BBC.
Manažer jedné z britských kaváren v rozhovoru pro BBC uvedl, že ví o mnoha starých lidech, velmi často jde prý o muže, kteří prosedí v kavárně i několik hodin. „Poměrně často vidíme staré pány, kteří se s prodavači či obsluhou snaží navázat kontakt, popovídat si. Vidí v nich něco jako přítele, se kterým mohou prohodit pár slov, protože často pro ně jde o jejich jedinou sociální interakci za celý den,“ uvedl.
Podobnou zkušenost má sedmasedmdesátiletý Richard z Prahy. Před rokem ovdověl. „Zjistil jsem, že některé dny vůbec nepromluvím. Nemám s kým. Manželka měla kamarádky, občas jsme někam šli, někdy ty její kamarádky přišly k nám. Děti nemám, přátele taky ne. Když cítím, že už doma z toho ticha magořím, jdu do obchodního centra. Vidím tam hodně starších lidí, kteří se jen tak procházejí nebo sedí u kávy. Několikrát mě napadlo, že bych s někým dal řeč. Jenže pak si řeknu: Už je z tebe takový ten dědek, co sedává v parku a kolemjdoucím říká, že je dneska pěkné počasí. Takže se jen tak procházím, koukám a někdy poněkud trapně žertuji s prodavačkami,“ vypráví.
Těžko říct, zda nápad s kontaktními stolky uspěje. Zda lidem bude připadat divný nebo dobrý. Ale je možné, že jde o způsob, jak osamělým lidem naznačit, že osamělí nejsou, protože stejně jako oni žije spousta lidí dalších. Naznačit jim, že samota a osamělost jsou dvě rozdílné věci a je jen na každém, zda si je udělá příjemné nebo nepříjemné. Tedy, že není nic špatného na tom, když se nás někdo zeptá: „Jak se máte? To je dneska hezky, že?“
„Problém je v tom, že vymizela místa setkávání, která dříve byla přirozená. Lidé se dříve třeba sešli na náměstí. Nebo v kostele či na hřbitově. Existovaly malé venkovské krámky, malé pošty. Lidé měli více příležitostí sdílet své starosti, vidět se se sousedy, jen tak něco prohodit. Nyní takových příležitostí, jak běžně navázat hovor, podstatně ubylo,“ míní psychiatrička Tamara Tošnerová.
Pro mnoho lidí se takovými místy staly supermarkety, nákupní centra. Psychologové sice často uvádějí, že lidem škodí, když v nich tráví hodně volného času, jenže v případě seniorů to neplatí. Je divné, když mladá rodina s dětmi místo toho, aby si vyjela do lesa, tráví víkend okukováním obchodů v obchodním domě. Ale divné není, když se do obchodního centra jde projít ovdovělý senior, který už pár dní s nikým nepromluvil a cítí, že mu udělá dobře, když se podívá, co kde nového, bude v rušném prostředí, prohodí aspoň pár slov se slečnou, která mu přinesla kávu. „Mám mezi zákazníky starého pána, který chodí dvakrát týdně na kafe a pokaždé si spolu moc dobře popovídáme,“ říká mladá žena, která obsluhuje v kavárně v jednom z ostravských nákupních center. „Zpočátku byl takový nesmělý, ale pak začal žertovat. Chodí pravidelně, takže už vím, že ovdověl a že mu to dopoledne u nás zpříjemňuje život. Dopoledne ve všední dny tady mám zákazníků málo, takže si s ním můžu povídat. Párkrát jsem mu dala jako pozornost podniku nějakou malou sladkost a on mi za to přinesl kytku. Byla jsem v šoku, ale on řekl, že je pro něj velmi důležité, že zase může nějaké ženě koupit kytku. Není dotěrný, naopak, vznikl mezi námi moc pěkný vztah a já díky němu vzpomínám na mého tátu, který před lety zemřel,“ vypráví servírka.
Jistě, jiná servírka se může při pokusu o žertování nebo nezávaznou konverzaci zatvářit znuděně, odmítavě. Stejně tak může být odmítnut jakýkoli pokus o konverzaci s někým, kdo sedí na lavičce, okukuje výlohu, prochází se. Může, ale nemusí. Právě v tom jsou takové pokusy o konverzaci vzrušující a zábavné. Protože nikdo nikdy neví, jak dopadnou. Jestli z nich člověk odejde s pocitem: Tak teď jsem se totálně ztrapnil, už je ze mě dědek, který oslovuje cizí lidi. Nebo s pocitem: Tak to by mě nenapadlo, že si tak dobře popovídám s někým úplně cizím.