To, že u nás v Čechách nemáme moře, je docela tristní. Často jsem vyčítal osudu, že mne nechal zrodit se v této krajině, která je sice velice pohledná, leč má tu vadu, že od nejbližšího teplého moře ji dělí zhruba 800 kilometrů po silnici. Říkám teplého, protože polský Balt je asi o 50 kilometrů blíž. Jenže proti Středozemí má tohle moře fůru nevýhod.
Jednu zkušenost s Baltem, tedy nikoli polským, ale ještě enderáckým, máme se ženou již za sebou. Bylo to uprostřed léta, slunce svítilo jako o závod, voda měla třináct stupňů a vzduch šestnáct. A byl tam pořád vítr, který honil po pobřeží slunečníky, za nimi jejich uživatele i nízké ohrádky proti větru. Naše malé děti měly modré tváře i zadnice, ale spokojeně se v moři ráchaly, já byl tehdy taky spokojený, protože tam bylo moře, vlny šplouchaly o břeh s borovým hájem, ve kterém rostly houby a v dáli na obzoru kotvily trajekty.
Když jsem ale poprvé smočil nohu v teplém moři Středozemním, umínil jsem si, že tohle je to pravé moře pro mne. Později jsem se sice smočil i v jiných mořích, ale ten prvotní zážitek z vysokých španělských vln s hustou, šlehačkovou pěnou, přelévajících se daleko po pláži, z kávy a sklínek ginu s kulisou autentických španělských slaďáků, zpívaných každého večera na pláži mladíkem se sametovým barytonem, ten se mi navěky zažral do duše.
Člověk je věčně s něčím nespokojený. Já bych konečně bral i ten Balt, i když je studený. Ale jen v krajním případě, kdyby už žádné jiné moře neexistovalo. Na Baltu však není a těžko někdy bude ten vzrušující a rozvolněný středomořský životní styl, ani dlouhé siesty při víně, nebo kapučínu, ani dědkové s fajfkami na lavičkách, řešící problémy politiky a fotbalové ligy, nejsou tam charakteristické mediterrální macchie na skalnatých stráních a nejsou tam ani prastaré, křivolaké uličky, vonící historií a spoustou květin na malých dvorcích. A hlavně tam není to optimisticky pálící jižní slunce, které vám ráno vleze neurvale až do postele a rozpaluje všechny vaše smysly.
To ovšem neznamená, že mám něco proti naší české krajině. Právě naopak. Pokaždé, když přijíždím od Prahy po dálnici a před očima se mi poblíž Roudnice otevře to neopakovatelně krásné panorama středohorských kopečků, vím, že jedu domů. I náš slavný praotec při pohledu z Řípu potěšil své oko i duši. Já si tedy myslím, že moc toho vidět nemohl, protože kolem dokola byly samé lesy. Ale profesor Jirásek potřeboval naši existenci v této krajině nějak smysluplně vysvětlit, a tak měl na praotcův řipský prvovýstup jiný názor. Vytvořil mýtus. Každý národ by měl mít svůj vlastní mýtus. A když ho nemá, je třeba ho dodatečně vytvořit.
Když tak nad tím přemýšlím, musím bohužel konstatovat, že nás praotec o to moře vlastně ošidil. Tady musím souhlasit s panem Miroslavem Horníčkem, který také ve svém útlém a moc pěkném dílku Dobře utajené housle přičítá absenci českého moře právě praotci Čechovi. A pan Horníček byl moudrý člověk a dobře věděl, co říká. Praotec si mohl přeci pod Řípem jen odpočinout, posvačit a pak se zvednout a jít ještě těch 800, nebo i 900 kilometrů dál na jih. Co by mu to udělalo! Vždyť se tenkrát stěhovaly celé národy. My bychom se pak rodili u Středozemního moře, pili bychom středomořské víno z vinic, malebně rozmístěných po vápencových svazích hor, drželi polední siestu a milovali středomořské holky. A hlavně bychom koukali na moře.
* * *