....Jako bych jen splavem byl,
který v lukách krásně zpívat slyšelas....
Fráňa Šrámek
Šrámkův splav
Písek. Starobylé centrum bývalého prácheňského regionu. Mnoho umělců si již odedávna oblíbilo zdejší krajinu, romantická zákoutí řeky Otavy i genius loci tohoto krásného města. Písek má několik přízvisek. Město v lesích, které ho obklopují ze tří stran, jihočeské Athény, ale nejčastěji je Písek nazýván perlou na řece Otavě. Jezdívalo sem často mnoho známých osobností. Byli to na příklad herci Lída Baarová i Svatopluk Beneš, Eduard Bass zde hledal inspiraci pro svůj slavný román Cirkus Humberto, žil zde i známý český historik Augustin Sedláček, který zde působil jako městský archivář. Asi nejznámějším jménem, které je spojováno s Pískem, je básník Fráňa Šrámek, který zde trávil část svých studentských let. Pojďme teď na malou procházku městem, projdeme se kolem řeky, zaposloucháme se do šumění Šrámkova splavu a možná, že nás také ovane stříbrný vítr, tak, jako Šrámkova hrdinu Jeníka Ratkina.
starý most
Je to zajímavé, ale já jsem zde Jeníka Ratkina skutečně potkal. Seděl v mé oblíbené kavárničce u starého mostu, oblečen v jakémsi dobovém šatu, na hlavě široký klobouk a zvolna popíjel červené víno. Ta iluze byla úžasná. Škoda, že to byla, vzhledem k blížícím se maturitám, kdy píseční maturanti pobíhali po městě převleční do nejrůznějších kostýmů, jen pouhá iluze. Možná to byl právě onen zamilovaný studentík místního gymnázia, který v přemíře svých emocí napsal jednoho večera na prkna staré lávky přes Otavu jednu ze svých milostných básní. Škoda, že jsem zapomněl jeho webovou adresu. Onen mladík totiž nenechal nic náhodě. Kromě ne příliš vhodného prostředí vyšlapané staré lávky, publikoval řadu svých básní i na svých moc pěkně vedených webových stránkách. Bylo to docela pěkné čtení, které mne na chvíli vrátilo opět do mladých let. A tak poté, co jsem po nezbytné procházce kolem potemnělé již Otavy usedl opět na terasu kavárny před nádherně osvětleným mostem, zavzpomínal jsem si nad sklínkou frankovky zas na ta svá studentská léta. A lehký větřík, vanoucí od Portyče na druhé straně řeky směrem k terase kavárny, jen umocňoval zvláštní atmosféru nastávající písecké noci.
Naše procházka ale pokračuje.
historická elektrárna
Jen kousek od mostu proti proudu řeky je stará elektrárna. Historická vodní elektrárna na Otavě je stále funkční a dodnes dodává proud do veřejné sítě. Za pár korun vstupného se dostanete až k původnímu zařízení, které na vás dýchne atmosférou staré monarchie devatenáctého století. Ještě pár kroků po nábřeží a jsme pod píseckými parkány. Zbytky městského opevnění jsou pečlivě zrestaurované a dnes tvoří nezaměnitelnou dominantu města. Místo, jako stvořené k nerušeným schůzkám milenců.
písecké parkány
Kolem městského koupaliště se dostáváme na břeh Otavy. Stará, železná lávka přes řeku tady protíná ostrov, na kterém je výletní restaurace s příjemným posezením pod stromy. V době, kdy letní slunce rozpaluje žárem městské ulice a zakouřené prostory restaurací lákají pouze zatvrzelé štamgasty, je příjemné posedět zde s přáteli, venku pod košatými stromy a dívat se na ubíhající řeku.
Stará lávka přes Otavu a uprostřed na ostrově výletní restaurace
Vraťme se však zpátky na břeh. Krásná pobřežní promenáda, zastíněná starými stromy, nás vyvádí kolem Jitexu až na samý západní okraj města. Na druhé straně řeky, kterou zde protíná velký jez, je Václavské předměstí.
promenáda kolem Otavy a Václavský jez
Vodárna a čistírna odpadních vod u jezu není sice žádná velká atrakce, ale hned naproti je malá útulná hospůdka pro pár místních štamgastů, kde můžete dostat skvělé utopence a k tomu stejně tak skvělý Gambrinus. O kousek dál na druhé straně řeky, je stále v provozu stará městská plovárna. Hned za vodárnou začíná Čertova stezka, která nás vede hlubokým údolím Otavy až daleko za město. Malý hotýlek U Smetáka je tady poslední budovou města. A pak je už jen příroda. A řeka. Po pravé straně vysoké skály, porostlé břízami a akáty a po levé straně příkrá stráň, porostlá smíšeným lesem, vedoucím docela daleko až k další městské části, které se tu říká Hradiště. Procházka kolem řeky je nejkrásnější na podzim, kdy příroda září všemi možnými barvami.
Přesuňme se teď až na východní okraj města, kde napravo od táborské silnice začíná velký přírodní park Písecké hory. Kolem unikátního lesního hřbitova vystoupáme až do výše 609 metrů, tedy až na vrcholek Kraví hory. Hned vedle vrcholu Kraví hory byla v roce 1997 vybudována rozhledna Jarník. Tedy, tyhle výšky, to není nic pro mne. Pro postaršího poutníka, tedy také pro mne, by byl rozhodně přijatelnější kiosek s dobrou kávou. Nicméně, nestěžuji si. A po chvíli odpočinku statečně šlapu dál bludištěm lesních cest.
lesní hřbitov na svahu Kraví hory
Vrátili jsme se zpátky do města. Jeho historické centrum je soustředěné kolem Velkého náměstí. Písecký hrad, monumentální budova barokní radnice, krásně zrekonstruovaný komplex sladovny, restaurace a kavárničky, navečer vždy plné lidí. Písek je krásné město. Příjemné pro poutníka, který městem jen prochází, příjemné i pro toho, kdo se rozhodl zde žít.
Cesta podél řeky k elektrárně a parkánům
historické náměstí
rekonstruovaný objekt Sladovny
Těch pár let, kdy jsem v tomto městě s menšími či většími přestávkami pracovně pobýval, ve mně zanechalo trvalou a neobyčejně příjemnou vzpomínku. Je to město, kde by bylo příjemné žít. A pokaždé, když jsem se navečer ponořil do již ztichlých píseckých ulic, mé putování městem končilo vždy na jednom a tom samém místě. U sklínky vína na terase kavárničky poblíž starého mostu.
