Frantík Mencl se loudá k seřadišti. Očima hledá transparent. Najednou je uviděl. Hlouček kamarádů se živě baví. Zaregistrují příchozího.
,,Franc pojď sem! Zakládám klub zlomených srdcí!“ Příchozího vítá hezounek třídy Láďa Melichar.
,,Beru, naval přihlášku!“ reaguje oslovený.
,,Má to jednu chybu. Nejde o srdce zlomená láskou, ale infarktem!“
Takto mluví bývalá ozdoba třídy. Následuje popis ataku nemoci.
,,Víš, to tě najednou začne bolet nad klíční kostí. Příznaky jsou podobné jako u zaražených větrů!“,,Až se, ty vole, vykecáš, zvedni ruku. Odcházím. O nemocech se nemíním bavit!“
A Frantík Menclů odchází znechucen na druhou stranu seřadiště.
Celé setkání má zádrhel. Sraz se týká výročí průmyslové školy v Břeclavi. Průmyslová škola železniční se přestěhovala do Břeclavi z Valtic v roce 1968! Původní Alma máter ale byla ve Valticích! K Břeclavi nemají abiturienti vůbec žádný vztah. Dopravní průmyslovka se stala součástí celého komplexu. Pod tabulkou s nápisem Maturitní ročník 1960 jsou neznámí lidé. Na betonovém seřadišti se hromadí stovky absolventů. Bude následovat nekonečný průvod městem a slavnostní akt skončí na fotbalovém stadionu. Do takového průvodu se nikomu nechce. Nemá to tu šťávu bez mávátek, alegorických vozů a provolávání předem určených hesel. Vybavuje se tak vzpomínka na slavné valtické prvomájové průvody.
,,Pamatuješ, Flinte, jak jsme se zašívali v suterénu, aby na nás nezbylo na prvního máje žádné příruční zařízení?“ začíná rozhovor Frantík.
,,Pánové, to si nechejte vyprávět!“ vysvětluje Flint: ,,Jak známo, před prvomájovým průvodem se vždy ve skladě fasovalo. Nástup v teplácích a do průvodu bylo každému přiděleno nějaké sportovní náčiní. Já měl třikrát oštěp. Náčiní se pak po ukončeném průvodu odevzdávalo do skladu. Někdo vyfasoval transparent, někdo jenom mávátko. A my jsme se tady s Frantou zašili do suterénu i před těmi mávátky!“
Krutá rána osudu ale přivedla do suterénu ředitele Formánka. Trest za zašívání byl neúměrný stupni provinění.
,,Volové, Kufr nás vybral. Oba jsme dostali kolem pasu jakýsi pás s futrálem na konec praporové žerdi na pupku.Tam nám umístili velkou vlajku. Flint nesl československou a já sovětskou. Postavili nás do čela celého valtického prvomájového průvodu. Vypadali jsme jako baráčníci z Podskalí. Zlatý mávátko. Já mám dodnes kvůli té sovětské vlajce odpor ke všemu sovětskýmu!“ dokončil Frantík.
,,Kašleme na průvod, pojedeme do Valtic!“ zavelel Guma Menoušek.
Tento nápad se stal skutkem. Že to nebyl nápad ojedinělý, svědčí ten fakt, že do Valtic odjel bývalých abiturientů celý vlak!
Pamětníci se vyvarovali průvodu abiturientů, který líčil klasik humoru Jaroslav Hašek. V povídce Abiturientský průvod napsal:
Organizátoři velkolepého průvodu městečkem se dopustili strategické chyby. Nejprve zařadili nejmladší ročníky. Průvod procházel kolem slavnostní tribuny a před očima všech očividně stárnul. Zatímco v čele křepčili ztepilí junáci v čamarách a sokolských krojích, na konci celého průvodu nesli obecní posluhové dva vetché staříky, první absolventy slovutného ústavu. Oba senilní kmeti se přihlouple usmívali bezzubými ústy. Těšili se, že na samém konci slavnostního aktu spatří položení základního kamene ke stavbě Národního divadla a oni uvidí při poklepu samotného Bedřicha Smetanu!
Hurá do školní budovy! Valtice! Výprava nalézá školníka, jeden z vychovatelů zavádí pamětníky do bývalé třídy. Opět sedí na svých místech. Genius loci vhání slzy do očí. Najednou je celá atmosféra přerušena slovy jednoho z abiturientů.
,,Tak si tady sedneme a podíváme se, jak to tady vedete!“
To se ozval jeden průměrný a zcela nevýznamný student, vyšplhající se ovšem k metám dost vysokým.
,,Pánové, tento pán je stejný vůl jako před čtyřiceti lety!“ ozval se malý Guma. Tím byla audience ve třídě ukončena.
Třída samých kluků. Už zbyla jen dvacítka. Hoši se nepotkávají často. Není nikdo, kdo by věci organizoval. Absence dívek ovšem vylučuje syndrom úspěšnosti. Zásadně se na srazy neberou manželky. Odpadá situace známá z románu Měsíc nad řekou od Fráni Šrámka. Žádná panička se nemůže vyvyšovat nad jinou, protože její manžel je sekčním šéfem a jeho kolega pouhým výpravčím.
Ve Valticích zaujímají zbytky čtvrté A celý jeden podlouhlý stůl. Jednolitý blok chlapů je rušen ženským elementem. Milovník třídy Míša Koza přijel s manželkou. Mnozí lidé slyšeli něco o božích mlýnech, málokdo je však spatřil na vlastní oči. Většina tehdejších puberťáků ještě hledala tajemství pralesů a krápníkových jeskyní, Míša ale už vypracoval seznam tělesných rozkoší a rukověť dobývání dívek. Jednotlivé fáze měl rozděleny a bodově ohodnoceny. Vypadalo to jako jídelní lístek obézní dámy opatřený počtem kalorií.
Milovník Míša je zakřiknut. Zatímco kolem stolu řádí bujaré veselí, historka střídá historku a lid se dobře baví, sleduje všechno podmračená paní s orlím nosem a kamennou tváří. Pohrdavě pozoruje skotačící dědky. Nerozesmějí ji vtipy, ani veselé příběhy ze studentského života. Ví své. Její Míša má přece cukrovku, už měl také dvakrát slabou srdeční příhodu. S kloubama to také není nejlepší. Už nekouří, kdyby ale nechlastal pořád to pivo!
,,Člověče, ta by mohla stát modelem na pomníku španělské inkvizice!“ šeptá malý Guma. Zároveň si vzal na paškál bývalého souseda Fanouše: ,,Vážení přátelé, tento pán si hodně pamatuje. Prý svoje vzpomínky napíše do nějaké knihy. Má několik dobrých vlastností. Nepije, nekouří a už asi taky nemiluje! To jsou jeho vlastnosti dobré. Má ovšem jednu vlastnost špatnou - strašně lže!“
Vzpomíná se na kantory, na to krásné panoptikum. Studium v padesátých letech, průšvihy, studentské lásky. Vzpomíná se jenom na to hezké. Vždyť jsme byli mladí!
Vše musí jednou skončit. Kamarádi se rozcházejí. Minuta ticha za zemřelé se nedrží.
Na peróně v Břeclavi stojí dva kamarádi. Pojedou na Brno. Pat a Patachon. Malý Guma a velký Fanouš Mencl. Poslední dobou Gumův samaritán. Z jednoho srazu v Lužicích nesl kamaráda Gumu přes rameno jako pytel brambor. Malý Guma se dokáže na stará kolena pořádně ztřískat! Vlak na Brno pořád nepřijíždí.
,,Pane vrchní, pivo. A jestli by nešel zesílit ten rozhlas po drátě!“ křičí opilec.
,,Tady máš rohlík, párek a matonku!“ hlásí samaritán.
Obdarovaný hrubě nesouhlasí.Těžce strádá touhou po alkoholu. Stravu žmoulá s velkým odporem: ,,Seš tak nízký, že podlezeš v buřince pod břichem hada! Seš poťouchlý abstinent. Můžeš se stydět!“
Guma náhle upadl do letargie. Pak pravil: ,,Člověče mně se ještě pořád líbí hezký ženský. Krásná holka na mne zamává z okna a já pak stojím na peróně jako blbec. Vlak už je dávno pryč a já pořád stojím a čumím do blba. Není ti to divný?“
A tu kamarád zareaguje: ,,Kdepak, to není divné. Nepatříme přece ještě k moudrým starcům. Musíme brzdit patama. Ať si Láďa Melichar pořád kecá o těch svých infarktech. My jsme přece pořád ještě kluci v rozpuku! A víš co, milý Gumo? Založíme sami svůj Klub zlomených srdcí. Bude to o lásce a na počest všech, kteří to nezabalili. A jakoukoliv zmínku o nemocech budeme trestat kopancem do zadku!“
(Vydáno jako vzpomínka na autora Františka Mendlíka, který nás před rokem navždy opustil...)
