Problému, o kterém se dlouhodobě mluví, se nyní věnovala Rada seniorů ČR a Statistický úřad. Spočetli, že v nejhorší pozici se ocitají osamělí důchodci ve čtyřicetimetrovém bytě v Praze s tržním nájemným, což je přes sedmnáct tisíc měsíčně včetně poplatků za energie a vodu. Přitom běžná penze ženy je podle České správy sociálního zabezpečení dvanáct tisíc tři sta korun, u muže o dva tisíce více. Jestliže se tedy člověk ocitne v nájemním bytě sám, když například ovdoví, je to malér jako hrom. Přestěhovat se? Kam? Obce v majetku žádné levné byty pro sociálně potřebné nemají nebo jich mají minimum.
„Situace, jaká je například v Praze, není v jiných zemích v Evropě obvyklá. V Praze si už senioři bydlení v pronájmu prakticky nemohou dovolit, protože jeho cena převyšuje jejich důchod,“ uvedl Zdeněk Pernes, který vede Radu seniorů ČR.
Někteří lidé mají štěstí, že jim pomáhají příbuzní, jiní s zažádali o příspěvky na bydlení. Je však mnoho takových, kteří se dostali do této obtížné situace a neumějí si s ní sami poradit. „Zpočátku mi bylo trapné jít si žádat o příspěvek na bydlení. Připadala jsem si jako žebrák. Celý život jsme s manželem poctivě pracovali. Já přece nemůžu za to, že manžel zemřel, že už nájemné neutáhnu. Nemůžu ani za to, že jsme kdysi dostali byt v domě, který byl zabaven za komunistů majitelům a pak jim byl v restituci vrácen. Já považovala za správné, že dům dostali zpět. Jenže pak nám pořád nájemné zvedali, my nevěděli kam jít, tak jsme to nějak táhli. Jenže už to neutáhnu. Ale já přece za to nemůžu, já celý život pracovala a snažila se nikomu nebýt na obtíž, po nikom nic nechtít,“ vypráví jednaosmdesátiletá Ludmila, která se dostala do typické situace. Manžel jí zemřel, její jediná dcera také, ona sama nájemné ze své penze neutáhne.
Stát měsíčně vyplácí více než padesát pět tisíc příspěvků na bydlení do domácností, kde je alespoň
jeden z jejich členů v penzi. „Senioři nejsou zvyklí žádat o pomoc, berou to jako své selhání. Mnozí se stydí jít si o příspěvek na bydlení požádat,“ uvádí předseda sdružení Život 90 Jan Lorman. Totéž nedávno potvrdil i Milan Krček z Občanského sdružení majitelů domů. „Slyšel jsem, že někteří senioři se stydí využít možnosti brát příspěvek na bydlení. Snažíme se majitelům domů říkat, aby seniorům, kteří jsou u nich v nájmu, vysvětlovali, na co mají nárok a pomáhali jim, pokud se ocitli v těžké situaci,“ uvedl.
Situace je opravdu velmi vážná. Poslední údaje, které shromáždila Rada seniorů ČR ukázaly, že v Praze žije v pronájmu přes třicet tisíc single seniorů. Přitom bytů s nízkým nájemným, které jsou určeny primárně seniorům, je v Praze necelých šest set a ty jsou samozřejmě obsazeny. Zkrátka se projevuje, že se obce v rámci privatizace zbavily řady svých bytů, prodaly je soukromým majitelům a nemyslely na sociálně slabé.
Tento problém neřeší jen senioři v Praze, ale také v Brně, ve Zlíně a dalších městech. Situace se stala tak vážná a rozšířená, že se snad konečně nastává doba, kdy se začne řešit. Jedním z návrhů je stanovení jakýchsi cenových map, podle kterých bude určena maximální výše nájemného. Například bude jasné, že zatímco v centru Prahy budou vždy nájemné vysoké, v některých jiných částech by mohlo být úředně dáno, že tak vysoké být nesmí. Dalším řešením je zahájení výstavby levných bytů, jenže zatím to vypadá tak, že developeři mají zájem stavět byty luxusní, takové, které si mohou dovolit dobře vydělávající mladí lidé.
Za problémem se skrývají tisíce jednotlivých osobních příběhů, které zřejmě zůstanou veřejnosti navždy skryty. Příběhů o tom, jak staré dámy neuvěřitelně šetří na jídle jen proto, aby mohly zaplatit nájem a zůstat v bytě, na který jsou zvyklé. Ve srovnání s tím, kolik mnohé mladé rodiny dají za jídlo a pak ho polovinu vyhodí, není pochyb o tom, že mezi námi žije velká skupina lidí, která se ocitla za hranicí chudoby. A ti lidé na své situaci nemají žádný podíl, žádnou vinu. Provinili se jen tím, že přirozeně zestárli, už nemohou vydělávat a ovdověli.