Mnoho lidí vyššího věku se potýká s pocitem, že by chtěli být něco platní, ale okolí nemá zájem. Když člověk podlehne pocitu nepotřebnosti, bývá z toho časem velký problém.
„Aspoň jsem něco platná,“ říká třiasedmdesátiletá Ivana. Každý pracovní den nastupuje do metra, pak přesedá na autobus a jede na druhý konec Prahy vyvenčit po poledni psa své rodiny. A pak zase zpátky. Cesta trvá téměř dvě hodiny. Ivana má potíže s klouby, takže se pohybuje pomalu. Dcera, zeť i vnuk jsou dlouho v práci, takže venčení nestíhají. „Stala jsi se otrokem toho psa a mladých, kteří si ho pořídili, přestože na něj nemají čas. Přiznej si, že tě to vyčerpává. Není normální každý den ve vedru nebo v mrazu cestovat přes celou Prahu kvůli psa. Vždyť máš celý den v háji,“ říká Ivaně její kamarádka. Jenže Ivana si nechce připustit, že jí po půl roce takového přejíždění situace přestává těšit. Přiznává, že se cítí být unavená a nebaví ji trávit dny takto stereotypně, ale vždy vše zakončí větou: „Však nemám nic jiného na práci, nic jiného po mně nechtějí, nemám jiný důvod tady být, tak aspoň pro mladé můžu něco udělat.“
Mladí jí občas zavolají a poděkují: „Babi jsi skvělá, Andík tě má tak rád, bez tebe bychom ho mít nemohli. Můžeš přijet i v sobotu? Chtěli bychom ke známým a nehodí se přijet tam s pejskem.“
A tak Ivana zase sedá na metro, na autobus a jede.
Stává se, že lidé, kteří podlehnou pocitu, že jsou nepotřební, vítají jakoukoli příležitost dokázat si, že tomu tak není. A pak se stávají lehce zneužitelní. Podobnou zkušenost má sedmdesátiletý Martin, který pravidelně chodil synovi pomáhat do jeho firmy. Je zkušený účetní. „Samozřejmě jsem pro něj dělal zadarmo. Hřál mě pocit, že v penzi jsem něco platný a že klukovi pomáhám. Jenže jsem časem zjistil, že zatímco já tam v horkém letním dni čučím do počítače, kluk sedí v kavárně se svou sekretářkou. Měli volno, klid, protože já tam makal a ještě jsem jim zvedal telefony. Žena delší dobu říkala, že mě syn využívá a mně až za dlouho došlo, že měla pravdu,“ říká Martin.
„Ze statistiky linky Senior telefon, kterou provozujeme, vyplývá, že seniory nejvíce trápí různé formy samoty a pocit nepotřebnosti,“ uvedl Jan Lorman, zakladatel společnosti Život 90, která pomáhá seniorům.
Podobnou zkušenost má řada psychologů, kteří se zaměřují na potíže lidí vyššího věku. Souvisí to s tím, že se lidské vlastnosti s přibývajícími roky zvýrazňují. Jestliže byl někdo zvyklý celý život se starat o rodinu a k tomu mít ještě zaměstnání, po odchodu do penze se velmi často cítí být nevyužitý. Pokud v rodině není zájem o jeho pomoc, služby či spolupráci, může tím znejistět tak, až se kvůli tomu časem začne trápit. Psychologové tvrdí, že se do této situace častěji dostávají ženy než muži. Existuje pro to i označení syndrom prázdného hnízda. Ženám dospěly děti, odešly z domova, jim ubyla práce v domácnosti. Když se k tomu přidá, že odejdou do penze, mnohé nevědí, co si s tím počít. A pak se chovají zvláštně: „Ahoj, tady jsem vám upekla koláč, tak jsem vám ho přivezla. Jak to, že jdete pryč? Vždyť jsem přijela, to si ani nedáme kafe? No jo, já vím, vy ode mě nic nechcete. Nic nepotřebujete. Obtěžuji, chápu.“
Někteří lidé si vůbec nedovedou naopak představit, že se takto někdo chová. Na dobu, kdy budou mít minimálně povinností se těšili, naplánovali si do ní program a nyní si ji takzvaně užívají. To, že někdo trpí pocitem nepotřebnost, tedy vůbec nechápou.
„V teoretických diskusích bývá stáří na jednu stranu spojováno s vyvazováním se z řady sociálních rolí, v extrémní poloze je dokonce nazýváno rolí bez role. Na druhou stranu jsou diskutována rizika spojená s kumulací rolí, která potenciálně mohou vést k rolovým konfliktům a pocitům přílišné zátěže a bývají spojována s rizikem snížené kvality života,“ uvádí socioložka Lucie Vidovičová.
Zkrátka, někteří lidé ve snaze být takzvaně užiteční si toho na sebe berou moc a neuvědomují si, že vyšší věk sebou často přináší úbytek sil. Ve snaze vyvenčit pejska dceři, pohlídat vnučku od syna, nakoupit jim oběma, protože jsou slevy a zítra jim navařit na pár dnů, když chudinky, mají tolik práce, se lidé často dostávají do spirály povinností v době, kdy by mohli odpočívat, věnovat se sami sobě, bavit se, vzdělávat se, zkrátka užívat si závěrečnou fázi svého života tak, aby pro ně byla co nejpříjemnější.
Někdo to umí. Někdo ne a pak se trápí pocitem: Nikdo mě nepotřebuje, jsem už k ničemu.
