Pokračování včerejšího článku. Místo: Saranda a jeho okolí v jižní Albánii. Čas: červen 2019. Trochu zvláštní fotka na úvod, že?
Místo zvané Modré oko je prameniště významné říčky Bystrici. Je to velká zásobárna výborné vody – takže, jak to bývá, zmerčil to jakýsi podnikatel a pokusil se tam vodu lahvovat a vyvážet do Itálie. Naštěstí zkrachoval. Samotné Modré oko je vodní propast, odkud zespodu vyvěrá mocný proud studené vody fotky G1a, b). Kdykoliv se pokusili hloubku propasti změřit, vždy jim v hloubce 45 metrů silný proud měřicí sondu vytlačil. Proto se neví, jak je to celé hluboké. Jak to bývá, místo je to nádherné, bohužel docela zanedbané až zpustlé. Všechno neupravené a pití nebo nanuk pro turisty dražší než u nás. Zcela nedostatečná turistická infrastruktura je velkým nedostatkem, ačkoliv to zatím zdánlivě nevadí, protože to jsou místa, která cizince pořád lákají.
Přímo nad Sarandou se tyčí vrchol s hradem Lekuresi a panoramatickým výhledem do širokého okolí. Zaujala mne rostlina, kterou jsem neznal. Musel jsem se zeptat a dozvěděl se, že to je „kartáč na lahve“. Tak to posílám dál (fotka G2) a schválně, kdo zná český název (já už ano). Odtud je také fotografie s jedním z nesčetných bunkrů. Zajímalo by mne, zda měl Hodža tolik palných zbraní, kolik měl bunkrů. Ono totiž házet okénkem ven kamení mi nepřišlo jako příliš účinné pro případ, že by k pobřeží připluly křižníky a vyloďovací plavidla Italů, kteří by chtěli obyvatelstvu zvýšit životní úroveň.
A tak zatím nejlepší dojem na mě udělala podnikající židovská rodina, která si ve vesnici Vrioni vybudovala hospodářství s vinařstvím a fóliovníky. Pěkně se na nás usmívali, hovořili anglicky, nabídli nám všelijaké lahůdky a my zas rádi nakoupili jejich víno, rakiji a olivový olej. Tady bylo jasné, že za své peníze směňujeme patřičnou hodnotu.
Město, jeho lidé, ceny a holostavby
V minulosti tedy Albánci čekali okupační armádu, místo toho přišla „okupační armáda“ turistů, dokonce s Miroslavem Donutilem (ověřeno). Netvrdím, že právě na ni byli připraveni. Saranda je dosud rusoprostá, avšak jako nejoblíbenější albánské letovisko zažívá nápor různých národů.
Internet nás už předem lákal, jak je tam všude levně a že se běžně stane, že vám domorodec na ulici jen tak nabídne kávu nebo ovoce. Tak takhle jednoduché to zas není, to snad jen někde v horách albánského vnitrozemí. Tady jede tvrdý byznys. Neříkám, že je jídlo a pití drahé, jen prostě není tak moc levné, jak byste tedy čekali. Ale ano, za vynikající kávu (jinou tu nemají) zaplatíte v centru Sarandy 16-20 Kč a mimo centrum 12. (Budu psát v českých korunách, v Albánii mají samozřejmě své vlastní peníze, leky. Nejmenší mají hodnotu 50 a 100 leků a jsou to mince. Zbytek jsou užmoulané bankovky s nižší kvalitou papíru, než máme u nás.) Hlavní chod stojí od 800 do 1300 leků, chtěl jsem napsat 160-260 Kč, to se mi nezdá levné. Rohlík u pekaře stojí 4 Kč. Tak jaká láce? To zřejmě až v těch horských vesničkách.
O životě samotného města jsem moc nepochytil. Snad jen to, že vám prodavači všude nabízejí přednostně to, čeho je všude fůra. Fast Food a pizza a skoro všechny výrobky mají značku Gucci nebo L. Vuitton a fakt jsem si neuměl představit, že budu nosit opasek s velikánskou „zlatou“ přezkou a s nápisem Gucci kdesi nad rozkrokem. Ptali jsme se na albánské výrobky, na albánská jídla. Kromě kolonády (hezké malované misky) všichni nejdřív přemýšleli, co a zda vůbec něco mohou nabídnout. Ne, že by neměli typická albánská jídla, ale nevěděli, že je mají, a tak je neuměli nabídnout.
Ještě zdůrazním jeden naprosto charakteristický rys města, bohužel negativní: jsou tu desítky, či spíše stovky opuštěných hrubých staveb velkých domů. Jsou to betonové skelety – sloupy, schodiště, podlahy, jinak nic (fotky G3a, b). Procházíte městem a je vám smutno. Proč se nepokračuje ve stavbě? Mohu se jen dohadovat. Mnoho rodin úporně šetří, aby mohly pokračovat. Další rodiny mají hlavní osobu ve vězení kdesi v Evropě za pašování drog. jiní „investoři“ spekulovali s tím, že když začnou a ceny nemovitostí dále porostou )což se stalo), tak že snadno najdou kupce, který to dokončí. Nedokončí, protože neexistuje. Věřte, že je to pro turistu docela depresivní pohled.
Mně se líbí dům na fotce G5. Jak si můžete všimnout, není dostavěný, chybí mu třetí a čtvrté podloží. Avšak rodina si ho nádherně upravila, dokonce i ty stromky a chaloupka jsou všechny na podlaze domu.
Jak to můžeme vidět i v jiných zemích, za soumraku se v ulicích objeví dvacetiletí jinoši v dvacetiletých BMW a audinách (často se švýcarskou poznávací značkou), projíždějí ulicemi s častým houkáním, z otevřených oken řve rádio nějaké pazvuky a řidiči mají levou ruku s telefonem u ucha nebo jim bezvládně visí z auta. Úspěšná generace?
Všichni prodavači (což jsou především mladí muži) jsou velmi ochotní, někdy trochu vlezlí, a hlavně většinou neumí anglicky (a česky taky ne, jak se pohoršila jedna paní z našeho zájezdu). Všichni se tu mají co učit, chtějí-li dohnat ostatní přímořská letoviska v Evropě.
Turistikou se tu ovšem míní hlavně posedávání v kavárnách u hotelu, pobyt na kamenité pláži (G4 – Půjdeme na Verandu?), plavba lodí či výlet autobusem do Butrintu nebo jiného pamětihodného místa. Vyjdete-li si za město, jste skoro ztraceni, skoro žádné cesty tu nevedou. Kam taky.
Ještě pár stručných postřehů. Tak jako v jiných jazycích, i albánština má pár zvláštních hlásek, třeba XH (vysoluje se „dž“) a RR (vyslovuje se „rr“). My bydleli v ulici Rruga Mitat Hoxha. Albánie je podobně jako další středomořské země výrobcem olivového oleje. Na snímku G6 jsem fotil olivu starou možná 500 let (v Butrintu), jenže jsem jej nedokázal barevně vylepšit.
Jste-li odpůrci třídění odpadu, jeďte do jižní Albánie, užijete si netřídění. Kontejnery v ulicích jsou navíc otevřené, aby se vám tam odpadky dobře sypaly. Do jednoho jsem nakoukl, seděla tam krysa a čekala, až zas odejdu.
Jak jsem tam opakovaně slyšel, je třeba si hlídat hlavně… policisty! Oni se totiž postaví na silnici, zastaví vaše auto, mluví jenom albánsky. Nevíte, jaký přečin jste spáchali. Po čase vám podstrčí lísteček, kde je částka 10 eur. Když mlčky zaplatíte, nechají vás v klidu odjet. Když nezaplatíte, dovlečou vás na stanici a tam zaplatíte 50 eur. To je byznys, co? Kam se na ně hrabe Krvavej Čepelka z Kostelce!
Nakonec ještě docela poetický zážitek. Tuto příhodu bohužel nemám na fotografii. Byl večer před odjezdem a já se již za tmy vracel do hotelu, když jsem uviděl malou, asi čtyřletou holčičku, jak skotačí mezi tatínkem a babičkou. Něco jim vykládala a když jsem se přiblížil, právě ji chválili. Holčička se náhle otočila ke mně. Upřela na mne hluboké černé oči, dlouhé černé lokny ji vlály kolem hlavy, začala ukazovat prsty na ruce a říkala jednotlivá slovíčka. Bylo jasné, že počítá do pěti. Protože albánsky neumím, aspoň jsem jí zatleskal. Celá rozradostněná si vesele poskočila a já si uvědomil, jak málo toho o Albánii vím. Ale budu se kvůli tomu někdy vracet?
