323 km vlakem aneb z Holešova do Kořenova
Foto: autorka

323 km vlakem aneb z Holešova do Kořenova

11. 6. 2019

Tato cesta započala pro mě i moji kamarádku Vlastu dne 31. května 2019 již ve 4 hodiny ráno. Takto brzy jsme vyjely proto, že jsme nechtěly nechat nic náhodě pro případ, že by rychlíky měly zpoždění nebo se něco nečekaného na trati událo. Vždyt tolik jsme se těšily do tak krásných míst, jaká Jizerské hory mají. Jejich krásou jsem totiž byla okouzlená v loňském roce při lázeňském pobytu v lázních Libverda.

Cesta vlakem probíhala přesně tak, jak jsme si to naplánovaly, vlaky jely dle jízdních řádů, a proto jsme do Kořenova dojely také na čas. Zde nás velmi mile přivítala Jindra - organizátorka  pobytu společně - se svým manželem. Přivítání bylo velmi milé, přátelské a jako bychom se znali dlouhou dobu. Po přivítání nás pak odvezli do ubytovacího zařízení penzionu "Martinské údolí". Ihned po přijezdu jsme na recepci dorovnali cenu za pobyt a stravu, aby vůči ubytovatelům bylo vše naprosto v pořádku. Pobyt jsme si s kamarádkou prodloužily o jeden den a udělaly jsme velmi dobře. V tak nádherném počasí by byla škoda odjíždět příliš brzy a i tak to bylo krátké a spoustu míst jsme nenavštívily, a proto asi budeme muset udělat reparát.

V tomto penzionu jsme započaly náš pobyt s kamarádkou již obědem a kávou, abychom doplnily energii, kterou, jak se ukázalo, jsme potřebovaly na výšlapech, procházkách či menších poznávacích túrách. Jako první nás přilákala řeka Jizera, která teče jen kousek pod Martinkou a navíc v její blízkosti je také hostel Kořenov, kde byli ubytováni další Íčkaři a Íčkařky. A tak jsme si to okolo řeky s Vlastou trochu prošly, pokochaly se lučním kvítím, které jsme již dlouhá léta neviděly, jako např. polní macešky, kterých tam byly hotové koberce. A během naší procházky kolem řeky se zatím ze všech koutů republiky začali sjíždět další účastníci našeho překrásného setkání. A všechny tyto účastníky se srdcem na dlani přivítala organizátorka Jindra, která  vše měla promyšlené do každého detailu.

Den pomalu, ale jistě utíkal a nic netušíce jsme se v tento první den všichni dočkali zlatého hřebu dne. Tím byla divadelní hra o vodníkovi, kterou nastudovali někteří Íčkaři. A podotýkám, že po zhlédnutí by se za toto vystoupení nemuseli stydět ani v naší zlaté kapličce kterou nazýváme Národní divadlo v Praze. Zasmáli jsme se všichni od srdce, někteří se smíchy málem udusili a potlesk byl moc slabou odměnou, neboť za toto představení by si všichni účinkující zasloužili hodně tučný honorář. A diváci jistě budou mít tuto scénu hodně dlouho v paměti! Já teda určitě, a když si na ni vzpomenu, směji se ještě ted. Po tomto představení nás čekala večeře a každý si další hodiny dne již užíval dle svého a mnozí spřádali plány, jak naloží s následujícím dnem.

Ovšem než přišlo na další den, musely jsme se vyspat. S námi na pokoji spaly ještě Sona s kamarádkou Jiřinkou. Mně osobně se spalo velmi dobře, i když mě něco zbudí, otočím se na druhou stranu a spím dál. Než jsme však zalehly, ptala se nás Soňa, zda některá chrápeme. Já se přiznala, že ano, ale není to pravidlo a stejně tak se doznala Vlasta, která by za noc zde  snad pořezala celé Jizerské hory. Já ji slyšela, nebudila jsem ji, nebot mně to zase až tak nevadí. Za to Soňa trpěla, nebot jsem ji slyšela, jak na Vlastu mlaská a také jak ji prosí:"Vlastičko, prosím,otoč se na bok". Ale Vlasta nic, spala velmi hluboce a velmi tvrdě a hleděla si svého řezání polen :-). Když jsme s Vlastou spolu to její chrápání řešily, tak se přišlo na to, že doma spí na boku kvůli tomu, že má doma tvrdou postel. Ale tam prý byla měkká, a jak zalehla na zádech do vyleženého důlku, tak tam zůstala. Noc utekla, přišel čas snídaně a po ní čas podniknout první výlet. Výběr padl na Mumlavské vodopády.

Ráno bylo jako vymalované, sluníčko krásně svítilo, nálada všech, kteří měli stejný cíl jak my, byla výborná a zdálo se, že ten nad námi nám hodně přeje, abychom ze setkání něco měli a na setkání krásně vzpomínali. A protože k Mumlavským vodopádům se dostaneme z Harrachova, tak jsme tam jeli autobusem. Když jsme dojeli na nádraží, hned jsme se vydali k cíli naší cesty. Místy cesta byla dobrá, schůdná, místy jsme museli dávat pozor, aby nám neujela noha, nezakopli jsme apod. Šlo se po kamenech, po stromových kořenech, místy bylo mokro apod. Ale cesta k vodopádům stála opravdu za to. Slovy se to ani popsat nedá, jaký krásný kousek naší země příroda vytvořila. Pomalu se až srdce zastaví, s pokorou se člověk téměř sklání a říká si, že jsou to zázraky. Těžko člověk může pochopit sílu přírody, která vytvoří v blízkosti vodopádu obří hrnce, vybrousí do hladka kameny apod.  A právem by si příroda zasloužila více naší pokory, více naší pozornosti, velkou ochranu a neodhazovat věci, které tam nepatří. Začít musí každý u sebe. Ale bohužel, některým to nedochází a jednají tak, jak jednají. Zpět od vodopádů jsme šli druhou stranou po silnici a i z této strany je to krása. Já osobně, když jsem viděla obrovský balvan, který byl uprostřed jako seknutý sekerou, jsem se zamyslela, kdo to asi byl, že je kámen takto rozpůlený. Napadlo mě jediné, a to, že to asi byla síla blesku. Když jsme byli na konci našeho putování, zbyl nám ještě čas na prohlídku Harrachova. Zde jsme navštívili zdejší kostel, samozřejmě jsme viděli také skokanské můstky a ten obří je opradu OBŘÍ. Zůstává rozum stát, jak ladně mnozí skokané sjíždějí dojezdy po skoku, když je to hodně prudký kopec. A protože jsme s Vlastou pracovaly na jedné dílně, tak jsme zakoupily pohled a svým spolupracovníkům napsaly pozdrav. Po napsání pak bylo třeba najít poštovní schránku se kterou byla také komedie. Když jsme ji hledaly, tak Jiřinka zahlédla poštovní schránku a ukázala na ni. No ona to sice poštovní schránka byla ale patřila tomu domu, na kterém visela, takže tudy cesta vést nemohla. A tak šly jsme dál a po asi 100 metrech zase Jiřinka našla na protější straně něco podobného schránce, jen to bylo prostě větší. A víte, co to bylo? Víte, kam chtěla, abych pohled vhodila a spolupracovníkům poslala? Ona to totiž byla udírna :-). A aby pohled shořel, jsem také nepotřebovala. To už jsem byla smutná, že nemůžu najít schránku, tak jsem zašla do jednoho obchodu a nechala si poradit. Prodavačka se mě zeptala, kterým jdeme směrem, a při sdělení, že jdeme k autobusovému nádraží, nám řekla, že asi o 120 metrů níže na opačné straně je penzion VARŠAVJANKA a tam je hned u vchodu schránka. A tak jsme zde konečně pohled mohly vhodit, aby došel tam, kam dojít má. Poté jsme si to už zamířily na to nádraží, odkud jsme pak odjely zpět do Kořenova. Zde jsme již podruhé všichni povečeřeli a večer si opět každý udělal dle svého. My jsme se vydal na procházku okolo Jizerky, ale jinou stranou, než tomu bylo včera. Po procházce unavení jsme se osprchovaly, Vlasta chtěla namasírovat záda, což jsem provedla, a Soňu i Jiřinku bolely nohy, tak jsem jim navrhla, že jim je potřu a namasíruji slivovicí, které jsem měla dost. Dle jejich sdělení byly obě spokojené. Pak jsme zalehly a usnuly - noc stejná jako předešlá. Opět se řezalo..... Než jsme ale usnuly, Soňa navrhla, že v neděli se jejím autem pojede na Jizerskou louku, na kterou již doma jsem se tolik těšila.

Je neděle, nádherný slunečný den a takový den je to pravé ořechové pro návštěvu Jizerské louky, která mě naprosto okouzlila. Tolik krásného kvítí na louce hned tak člověk neuvidí. A nejvíce mě zaujaly ty žluté koberce na louce. Ne, to nebyla řepka, která kvete snad v celém Česku a mnozí z ní mají alergii, ale to byly Upolíny. Poprvé v životě jsem je viděla v takovém množství kvést a další rostliny a květiny, které člověk ani nezná, neboť je u nás ani nevidí. I zde bych se zase chtěla vrátit a i zde udělat reparát. Neviděly jsme třeba narcisky, které viděli další účastníci tohoto setkání. Po tomto putování Jizerskou loukou jsme odjely opět do našeho penzionu a bohužel Soňa s Jiřinkou také domů. Já s Vlastou jsme se po obědě ještě vydaly na druhou stranu podél Jizerky, chtěly jsme dojít k viaduktu, ale v lese nás přepadla bouřka a musely jsme nazpět. Jen jsme došly k autobusové čekárně na odbočce v Kořenově, tak se spustil velký liják i s kroupami. V čekárně jsme zůstaly asi tak 45 minut, než to přešlo, a pak šly už do pensionu. Tam jsme si začaly balit věci domů. Po zabalení byla večeře a pak spánek. Mně Vlastino chrápání nevadilo, a tak krásně vyspané jsme odjely v pondělí brzy ráno zpět domů.

Pokud jde o hodnocení tohoto setkání, tak hodnotím tak, že bylo krásné, přátelské, laťka byla dána hodně vysoko. Bude patřít v mých vzpomínkách mezi drahokamy, mělo totiž hodně lesku! Jindro, díky za všechno, krásně jsi to zorganizovala! 

 

 

 

Můj příběh
Hodnocení:
(5.1 b. / 20 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 51. týden

Advent a vánoční zvyky v Česku i ve světě. To bude tématem vědomostního kvízu tohoto týdne.