Povoláním hlasatelka: Marie Tomsová
FOTO: Lenka Hatašová a archiv Marie Tomsové

Povoláním hlasatelka: Marie Tomsová

3. 6. 2019

Když uváděla seriály Nemocnice na kraji města či Ságu rodu Forsytů, ulice se vylidnily. „Nezapomeňte, že existovala jediná televize. Lidi se mohli dívat na první nebo druhý program, jít do hospody nebo spát,“ vzpomíná charismatická dáma. Patří ke slavné generaci hlasatelek, které znal celý národ.

Jak jste se vlastně stala televizní hlasatelkou? Vždyť jste studovala výtvarné umění a češtinu  na Karlově univerzitě...
Čirou náhodou. V roce 1975 jsem po promoci nastoupila do Sportpropagu. Jak už název napovídá, podnik měl propagovat masový sport dostupný pro všechny. Tak se to tehdy říkalo... Já měla vést podnikový časopis, jenže zásahem vyšší moci na vydávání časopisu nedošlo, a tak jsem rozesílala brožury Buď fit. To znamenalo, že jsem lepila známky, psala adresy a nosila balíčky na poštu. Moc mě to nebavilo, ale ještě horší bylo, že mi dali na starost i sklad s těmi brožurami. V praxi moc s čísly zacházet neumím, takže jsem najednou s hrůzou zjistila, že brožury výrazně přebývají. S podnikovým řidičem jsme je tedy převezli ke mně domů, kde posloužily jako noční stolky. A odtud je na vlastní náklady postupně expedovala žadatelům.

Nějak odbíháme od té televize...
Vedle u stolu seděla kolegyně, kterou z kádrových důvodů vyhodili z jedné televizní redakce. Když mě tak pozorovala, jak razítkuju obálky, zeptala se, jestli bych se nechtěla stát hlasatelkou. Měla v televizi ještě známé a věděla, že se pořádá konkurs. A tak mě přihlásila. Sice mě to hodně udivilo, ale proč to nezkusit, řekla jsem si. Na Kavčích horách se trémou třáslo asi pět set dívek a dva chlapci.

Vy jste se nebála? Copak jste něco o téhle profesi věděla?
S kamerou jsem už měla maličkou zkušenost. Při škole jsem se občas objevovala v písničkových klipech režiséra Bonaventury, jehož asistent měl vedle nás chatu. Hlas a výslovnost šly, čeština taky. O to místo jsem nijak sveřepě neusilovala, což byla výhoda, protože mě nesvazovala tréma. Vyjde, nevyjde, uvidí se. Ale tenkrát jsem hlavně držela palce svému čerstvému novomanželovi, který ve stejný den dělal státnice na právech.

Jak jste si u konkursu vedla?
Byl tříkolový, od prostého přečtení textu přes improvizaci až po různé chytáky a nástrahy před kamerou. Pak mi dali vědět, že jsem prošla, a po mnohem delší době, že mě prokádrovali – nikdo z rodiny nebyl ve straně – a že mě berou jako externí hlasatelku. Mimochodem ze stejného konkursu vyšla i Marie Retková. Dodnes si nás pletou.

Než vás pustili před kameru, tak jste asi podstoupila nějaký výcvik, že?
Právě že ne, jen jsem se párkrát zúčastnila jako pozorovatelka dopoledního vysílání a sledovala kolegyni. Na starost mě měla Eva Dudková. No a pak v úterý 10. října 1977 v půl osmé jsem nastoupila do maskérny, napsala si přehled pořadů, dostala do ruky texty a v osm usedla před kameru.

Měla jste trému?
Strašnou. Prý jsem vypadala, jako když se na mě řítí rozjetý rychlík. Rodiče si vzali dovolenou, tatínek měl navíc narozeniny, a tak se mnou poctivě sledovali vysílání pro mateřské školy, pro ženy v domácnosti, pro důchodce, rádce pro zahrádkáře a trnuli se mnou strachy. Manžel byl na vojně, ten se dívat nemohl, ale jeho rodiče mi drželi palce, tchyně radši až zpoza dveří.

No a co jste cítila po vysílání?
Byla jsem hlavně ráda, že jsem to přežila. Živé vysílání bez čtecího zařízení, napoprvé, bez tréninku a průpravy. Později jsme absolvovali různé kurzy, například na DAMU jevištní řeč s paní profesorkou Rottovou, rétoriku, správné dýchání, intonaci, dokonce líčení a všechno další, co k profesi patří . Ovšem na startu jsem byla vhozena do vody a učila se plavat před zraky diváků.

Co největšího jste kdy uváděla?
Hlasatelky a hlasatelé uváděli vedle televizních pořadů skoro všechno, estrády, koncerty, festivaly, taneční a pěvecké soutěže, ale třeba i losování Sportky. A většinu v přímém přenosu.

To bylo automatické, že jste uváděli nejrůznější akce i mimo televizi?
Když jsme chtěli účinkovat na jevišti, museli jsme si udělat takzvané přehrávky u PKS čili Pražského kulturního střediska. Přihlásila jsem se nejdřív jako začátečník na ohlašovatelku, za což byl honorář devadesát korun. Absolvovala jsem a předseda poroty doktor Jan Pixa mi řekl: „Máte na víc, zkuste to hned na první konferenciérskou.“ A tak jsem za jakkoli dlouhé účinkování na jevišti dostala celých 120 korun!

Jak často jste na tyhle zkoušky chodili?
Musely se opakovat každé dva roky, a to nejen praktické, ale i písemné. Ty kromě všeobecných znalostí obsahovaly i otázky z marxismu-leninismu. Seděli tam všichni, kdo chtěli na jeviště: zpěváci, muzikant včetně rockerů, komici, konferenciéři.

Kam až jste se v honorářích propracovala?
Během několika let jsem se vypracovala na dvě stě korun. Od zkoušek na čtyři stovky mě jeden člen poroty vyhodil, že jsem moc mladá. Ale to už jsem měla několikaletou praxi včetně televizní! Zastal se mě další porotce Přemek Podlaha, s nímž jsem uváděla Kmochovy Kolíny, a tak mi přiklepli i ty čtyři stovky. Nejvyšší mety šesti set korun jsem už nedosáhla, tu měl snad jen Karel Gott.

Při vystoupeních jste asi poznala spoustu lidí, že?
To víte, že ano, a hodně lidí mi i pomohlo. Mimo kameru mi dal v mých začátcích dobrou školu Karel Štědrý, když si mě vzal jako spolukonferenciérku pro koncerty Karla Vlacha a taky na zájezdovou estrádu s Yvettou Simonovou a Karlem Hálou. Všichni měli úžasný smysl pro humor, a tak jsme při cestách na Moravu i na Slovensko zažili spoustu legrace. Prima byla taky zájezdovka s Orchestrem Gustava Broma, kde hrál na housle Josef Abrhám, vystupoval Pavel Nový jako seriálový hrázný Palyza, zpívala Jitka Zelenková, tančila skupina Uno. Ráda vzpomínám na Milana Markoviče, který mě přibral do svého zájezdového pořadu vedle opravdových osobností. Většinou jsem jela v autě s Radkem Brzobohatým, s nímž jsme probrali spoustu receptů a hlavně tehdy jeho  ještě malého syna, nadaného muzikanta. Ale takových nostalgických vzpomínek by bylo, protože jsem jezdila snad se všemi kapelami a orchestry, které tady existovaly.

Tak si prosím vzpomeňte ještě na nějakou příhodu...
To jsem třeba jela s Orchestrem Československé televize, který dirigoval Václav Zahradník, do Vysokého Mýta. Netušila jsem, že skončíme v sovětských kasárnách. Vystoupila jsem na pódium před plným sálem sovětských uniforem. Rusky jsem pozdravila – veliký aplaus – a pokračovala: „A protože jsme v Československu, budu celý program uvádět česky.“ Všichni v hledišti i v zákulisí oněměli úžasem nad tou drzostí, ale kupodivu z toho žádný průšvih nebyl.

Co jste jako moderátorka zažila nejkurióznějšího?
Nejpodivnější asi byla práce jaksi za trest, protože jsem odmítla v televizi vstoupit do strany, takže mě nepustili na velké koncertní turné do Laosu, Kambodže a Vietnamu. Místo toho mě posadili do Vlaku družby a poslali s estrádou pro české pracující na Ukrajinu. Čtrnáct dní jsme bydleli ve spacích kupé vlaku, taženého  lokomotivou na uhlí, takže jsme všichni vypadali poněkud umouněně. Naštěstí nám občas zastavili ve městě s bazénem, taky jsme mohli použít sprchu v ubytovně Čechů. Ale i tak na to vzpomínám ráda, protože jsem se dostala do skvělé společnosti – byli tam kapela Žentour s Jankem Ledeckým a Davidem Kollerem, Luboš Pospíšil s Bohoušem Zatloukalem, taneční skupina VUS a další bezvadní lidi.

Vy jste si taky zahrála v několika filmech, například v komedii Slunce, seno a pár facek jste se objevila v roli televizní hlasatelky. Na co z natáčení si vzpomenete?
Slunce, seno a pár facek, to byla báječná atmosféra s bezvadnými lidmi. Ještě dlouho potom jsme se i se štábem scházeli každý čtvrtek v jedné vinárně. Díky filmu se nejen občas mihnu na obrazovce, ale hlavně jsme s mužem získali doživotní kamarády – kameramana Pepíka Hanuše, Járu Kretschmerovou nebo skvělého rodinného přítele, kmotra našich synů Jirku Lábuse.

Když se dívám na vaši filmografii, vidím tam i televizní inscenaci Když vy jste taková jiná, v níž jste hrála s Ivou Janžurovou a Milošem Kopeckým. Jenže jsem se dočetla, že Kopecký se pak scenáristovi omluvil, že mu hru zkazil, protože byl v těžké depresi...
Miloš Kopecký, takový velký herec, přišel i za mnou. „Maruško, já se vám omlouvám, ale já vám vůbec nepomohl, nebyl jsem ve formě.“ To od něj bylo úžasné. Z natáčení si vybavuju, že jsem byla služebně za televizi ve Vietnamu a volali mi, jestli bych si chtěla zahrát hlasatelku. Myslela jsem, že jde o nějaký štěk v pozadí, že jenom z obrazovky nastavím zrcadlo, jak se říkalo. Přiletěla jsem těsně před natáčením a doma na mě čekal scénář. A to jsem se nestačila divit. První stránku tvořil dialog paní Janžurové s panem Kopeckým a dalších asi dvacet stránek byl můj dialog s Kopeckým, protože jsem se mu zhmotnila z televize do jeho obýváku. Tak to bylo hodně těžké.

Mnozí diváci taky nezapomenou na hru z roku 1992 Taneční zábava. To byl docela šok pro toho, kdo se díval.
No ano, kontroverzní mystifikační inscenace Jitky Němcové. Tam mě „jako“ v přímém přenosu v hlasatelně přepadl Vladimír Marek s pistolí. Tenkrát jsem nechtěně rozčílila a naštvala spoustu lidí, protože si mysleli, že je to doopravdy a nepostřehli, že jde o natočenou hru. Dokonce mi volal přímo do hlasatelny herec Martin Růžek, jestli se mi něco nestalo, protože zapnul televizi uprostřed děje.

Vrátíme se ještě do televize. Zažila jste nějakou pamětihodnou službu?
Ještě dnes se mi ježí vlasy hrůzou, když si vzpomenu, jak jsem přišla na odpolední službu a vedoucí se ptala, jestli mám ve skříni černé šaty. Zemřel totiž soudruh Brežněv. Chodby se hemžily neznámými muži, strach z pohřbu v přímém přenosu byl hmatatelný, a pak mu ještě shodili z otevřené rakve klobouk! A zanedlouho se situace opakovala, přijdu do služby, stejný dotaz. „Proboha proč? Zase někdo umřel?“ Ano, jeho nástupce Andropov. Každé přeřeknutí v této situaci se mohlo brát jako úmysl.

Co jste naopak uváděla ráda?
Večerníčky! Jednou jsem si vzala na klín živé štěňátko, to byly děti nadšené. Často jsem sloužila Štědré večery. Krásná služba, vysílaly se pohádky, ušili mi krásné šaty, atmosféra skutečně sváteční. Ale doma jsem chyběla.

V živém vysílání se jistě občas něco splete. Co nejhoršího se vám povedlo?
Jednou v létě v sobotu odpoledne skončil hudebně zábavný pořad sovětské televize Modrý plamínek, který byl všechno možné, jen ne zábavný. Já měla přečíst závěrečné titulky a na závěr říct: „Ještě vás prosím, vážení diváci, abyste omluvili zhoršenou technickou kvalitu pořadu.“ No a mně to důležité slůvko TECHNICKOU vypadlo. Sice to bylo konečně upřímné a pravdivé zhodnocení pořadu, ale mě to stálo lahvinku pro kluky ze záznamu, aby tu poslední větu vymazali. Záznamy se totiž pořizovaly kvůli kontrole. Naštěstí to nikdo neviděl.

Měly by televizní hlasatelky ještě v současnosti smysl?
Dneska by tato profese asi byla zbytečná, ale tenkrát jsme byli pro hodně lidí jediným návštěvníkem v jejich obýváku, někteří nás považovali za členy rodiny, víme to z jejich dopisů. I když pár kuriózních listů taky přišlo, například jedna paní mi napsala: „Včera jste na sobě měla takový krásný svetřík, podruhé si ho už vzít nemůžete, prosím Vás, pošlete mi ho na tuto adresu...“ Žádosti o rande nebo o ruku nebyly výjimkou, jeden pisatel nás dokonce chtěl za ženu hned několik. My jsme chodili do práce rádi, vládla tam pohodová atmosféra i díky maskérkám, režisérům, technikům a kameramanům; těch jsme si obzvlášť my ženy cenily, protože nás uměli krásně zasvítit. Měli jsme mezi sebou až na pár výjimek dobré vztahy, museli jsme si vzájemně pomáhat s výměnami služeb a záskoky.

Setkáváte se ještě s bývalými kolegy a kolegyněmi?
Setkáváme se dodnes. Se Saskií Burešovou a Sašou Hemalou máme zájezdový pořad Hlasatel(ky) v akci. Původně jsme ho daly dohromady s Milenkou Vostřákovou, která byla mou velikou důvěrnou přítelkyní a strašně mi chybí. V něm vzpomínáme na kolegy i profesi a takzvané veselé historky z natáčení. Což vlastně děláme i s jinými kolegy, protože se pravidelně jednou za rok scházíme s celým uváděcím oddělením. Hanka Heřmánková mně s mužem pravidelně zve na premiéry do Divadla Bez zábradlí, se Saskií občas zajdeme na oběd, loni jsme se všichni sešli na oslavě šedesátin jednoho našeho kameramana, což pro něj bylo nachystáno jako překvapení.

Co jste dělala od té doby, co zrušili pozici hlasatelů a hlasatelek?
Já skončila dřív kvůli dětem, které byly malé a nedalo se to zvládnout. Ale pak jsem moderovala s dalšími kolegyněmi Milenkou Vostřákovou, Jarkou Panýrkovou, Stáňou Lekešovou, Hanou Švejnohovou, Marií Retkovou ke konci a Kamilou Moučkovou na začátku Dámský klub na Frekvenci 1, vlastně jsme s Hankou Heřmánkovou zahajovaly zrod rádia. To byla zajímavá zkušenost, protože dvě ženy u mikrofonu a třetí host, to znamenalo umět se pustit ke slovu, neskákat si do řeči, reagovat a zvyknout si na sebe. Ale bylo to autorské vysílání od osmi do dvanácti, posluchači nám telefonovali a mluvili do éteru přímo s námi. Taky jsme dvacet let vydávali Kalendář s recepty našimi a hlavně zajímavých známých. Ještě jsem moderovala Dámskou jízdu na Primě.

Čím se teď zabýváte?
Jezdím na besedy s diváky. Ráda pracuju hlasem, což znamená dabing dokumentů, reklamy. Taky hraju ochotnické divadlo, baronku ve Slaměném klobouku, starou tetičku vražedkyni v černé komedii Jezinky a bezinky a starou pannu sekretářku v kriminální frašce Inspektor má potíže. Rádi za diváky přijedeme kamkoli, kde mají divadlo. A představte si tu souhru náhod, že s námi hraje i vnuk Jarky Panýrkové a Darka Vostřela.

Co vám dělá největší radost?
Moje rodina.

U čeho si nejlíp odpočinete?
Toho je víc. Práce na záhoncích na chatě v Železných horách, knížky, křížovky, dobré filmy, toulání po lese i po horách, setkání s přáteli, návštěva kina či divadla s manželem. Ráda se vracím do Chrudimi, nádherného místa mého dětství, kde mám úžasnou devadesátiletou maminku a kamarádky. Nesmím ani zapomenout na lyžování na slunných a širokých sjezdovkách s výborným jídlem v Itálii.

A na závěr se prosím vrátíme na úplný začátek. Čím jste původně chtěla být?
Odmala jsem pokreslila kdejaký kus papíru, zdi i nábytku, očarovaná obrázky v knížkách, nejen dětských, a tak jsem důležitě prohlašovala, že chci být ILUSTRÁTORKOU, později jsem chtěla  pracovat u kresleného filmu. Chodila jsem do výtvarného kroužku. Střední výtvarná škola nikde poblíž Chrudimi nebyla, šla jsem na SVVŠ, nyní gymnázium, kde byl naším třídním pan profesor Poláček, sám výborný malíř a navíc češtinář. Četla jsem od dětství moc ráda, tak o dalším studiu bylo rozhodnuto.

 

rozhovor
Hodnocení:
(5 b. / 9 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 51. týden

Advent a vánoční zvyky v Česku i ve světě. To bude tématem vědomostního kvízu tohoto týdne.