Spojení dvou slov "letem - světem" mi evokuje dávnou duševní úlevu ze školních let, která vždy nastala poté, když tato vysvobozující slovíčka vypustila z úst do hustého napětí z očekávané písemky moje přísná bioložka. Možná bych dokázala napodobit i ten její následný chechot, který si škodolibě užívala, protože užaslé výrazy většiny spolužáků, nevyjímaje mne, nebyly daleko od podoby mumie či šklebu šimpanze. Učitelka dobře věděla, že její požadavky na naše znalosti jsou leckdy přehnané. Proto si nás tu a tam lišácky dobírala: „Vidím, že jste se na dnešek odhodlaně připravovali, tak to raději zopakujeme jen letem-světem.“ Opáčko v podobě písemky se transformovalo do palby s falešnými náboji. Když jsme neznali odpověď, zásah neznamenal flastr do žákule, nýbrž byl jen varováním, že „s takovou!“ příští hodinu pohoříme. Úča se prostě bavila a my ji za to měli rádi.
Tento milý zážitek jsem si, avšak ve zcela jiném kontextu, připomněla nedávno. Byla jsem se svou polovičkou na procházce na Jižním Městě. Bylo krásně slunečno. Paní Zima si svlékala svůj kabát z vloček, obnažené stromy rozevíraly náruče větví, aby je oděly do svetrů z listí. Zubaté sluníčko zrcadlilo na hladině rybníků kruhové mandely, které dobarvovaly svou jarní láskou páry labutí nebo kačen. Vzduch byl svěží, voňavý. Dokonce do mne drcla včela. Člověk by se tím bloumáním úplně zapomněl. Naštěstí máme v břiše neodbytného křiklouna, který se o své umí přihlásit. Ten můj jančil tak, že nezbylo, než upozadit opájení probouzející se přírodou a co nejrychleji hledat zdroj žvance.
Hledání netrvalo dlouho. Na plotě v malé příměstské vsi mne upoutala reklama: „letem světem - restaurace, přijďte …“ Hlad byl veliký a asociovaná pohoda ze školní lavice mi dodávala iluzi, že se dobře nasytíme. Bylo rozhodnuto. S příslibem fajnového vesnického oběda jsme vyrazili směrem k restauraci.
Retro interiér v aviatickém stylu nás překvapil. Stoly a židle podle klíče „každý pes, jiná ves“ už méně. Hostů bylo poskrovnu. No, ale už jsme tady, sedneme. Přistoupil číšník v růžovém pólu a odrbaných džínách, v pase se ohnul, rozkročil se a oběma rukama se podporem opřel o jídelní stolek. Familiárně pozdravil otázkou: „Co pro vás mohu udělat? Aha, chcete se dobře najíst, ó, to jste tady dobře. Udělám vám rybičku. Né, nechcete, tak rostbífek, budete se rozplývat.“ S poděkováním jsme si vyprosili jídelní lístek. Ihned z kraje nabídky nám svitlo, že tady obyčejná česká jídla nevaří, ale co už? Objednali jsme si v jednom případě pečenou kachnu na „xxyyzz“ způsob a pečené vepřové koleno na „pprrss“ způsob. Po 40 minutách jsme se dočkali. Talíře s jídlem nám přinesl jiný číšník, neboť mezi tím ten v růžovém tričku (majitel), opět familiárně, zdravil ze dveří slovy: „Mějte se pěkně, já musím na Bohemku!“
Velké talíře atypického tvaru s naaranžovaným jídlem jsme si chvilku prohlíželi jako impresionistické sošky. Pro oko to nebylo špatné, přiznávám, ta jídelní sochařina byla zdařilá. Ovšem pak nastal boj. Za jedno - boj s masem, které se dalo krájet jen se zřetelem, že ujede-li ruka, bude lítat vzduchem (asi ta aviatická tématika). Za druhé - boj s chutí, která se nedala identifikovat, ale byla jistě světová. Za třetí - boj s odvahou, které člověku ubývalo, připustil-li si rizika, která nastanou, až naservírované jídlo stráví. Výtvarné dílko na talíři jsme krapet vidličkou a nožem poupravili, přetvarovali a vrátili. Světově zaplatili a z restaurace vypadli.
Hladoví, s kručícím břichem a rozčarovaní jsme se vraceli domů. Dušinky nám poskočily, když jsme míjeli market. Bez řečí jsme do něj zapluli a koupili si hotové grilované kuře. Doma jsme jen shodili boty a bundy, umyli ruce a trhajíce sáček od zabaleného nákupu, středověce jsme se pustili do křupavě opečeného kuřete. To bylo blaho, to byla mňamka, to nám to čvachtalo. Ten konejšivý gastroorgasmus jsme ještě zapili vychlazeným českým pivečkem a ku prospěchu majitele podniku jsme docela zapomněli na restaurační menu uklohněné ve stylu „letem-světem“.