„Pacient při online výdeji může dostat vyšší komfort než v lékárně, kde na něj nemusí zbývat moc času. Lékárník bude mít například prostor podívat se, jaké další léky pacient užívá, a zda nemůže jejich kombinace vyvolat zdravotní potíže,“ říká výkonný ředitel Asociace provozovatelů lékárenských sítí (APLS) Josef Vaníček.
Jak se díváte na návrh zákona, který by umožnil objednávat si online i léky na recept?
Již někdy vloni měli zástupci naší asociace schůzku s představenstvem lékárnické komory včetně jejího prezidenta pana Chudoby, na níž jsme upozornili, že pokud toto téma neuchopí lékárníci, přijde někdo jiný, kdo to udělá za ně. Což se za rok a půl potvrdilo a s návrhem přišel někdo jiný (Návrh podala Národní rada osob se zdravotním postižením prostřednictvím poslance Patrika Nachera - pozn. redakce).
Síťové lékárny fandí tomuto způsobu vyzvedávání si léků na předpis?
Jde o vývoj, který dříve či později nastane. A buď půjdou provozovatelé této službě vstříc anebo se jí chopí někdo jiný. V Evropě online výdej funguje v zemích jako Německo, Holandsko či ve Skandinávii již několik let, takže je očividné, že lze zachovat při rozvozu léků lidem všechny bezpečnostní podmínky. Vždyť i do lékáren musí distribuční společnosti léky dostat bezpečně.
Jak by měla služba vypadat – objednám si online léky na recept a objednávku zkontroluje lékárník?
Na formulaci způsobu tohoto výdeje by se měli podílet lékárníci. Ti musí rozhodnout, zda je nutná služba konzultace lékárníka např. po telefonu či po online chatu tak, aby při výdeji léčiv byl lékárník přítomen. Ale myslím, že v době, kdy začne fungovat plný lékový záznam pacienta v jeho složce na eReceptu, pacient při online výdeji může dostat vyšší komfort než v lékárně, kde na něj nemusí zbývat moc času. Lékárník bude mít například prostor podívat se, jaké další léky pacient užívá, a zda nemůže jejich kombinace vyvolat zdravotní potíže.
Lékárnická komora naproti tomu navrhuje návštěvní službu lékárníků, kteří by těžko pohyblivým pacientům nosili léky domů. Je takový způsob podle vás reálný?
Myslím, že jde o věc, která měla být zavedena před 10 lety. V době, kdy již funguje eRecept, existuje elektronický záznam a kdy jsou možnosti přepravy léku k pacientovi, přichází nápad s donáškovou službou pozdě.
Pokud by přesto byla návštěvní služba zavedena, kdo by jí měl platit?
Podle návrhu by to měly být zdravotní pojišťovny. Ale mám informace, že nejsou ochotny platit za to, že lékárník donese pacientovi lék, když ví, že někdo jiný to dokáže levněji a efektivněji. Myslím, že lékárníci by spíš měli poskytovat konzultační činnost u výdeje, ale samotnou přepravu by měl zajišťovat někdo jiný. Navíc si neumím představit, kde by na donáškovou činnost vzali čas. Dlouhodobě se potýkáme s nedostatkem lékárníků i farmaceutických asistentů, proto si nemyslím, že by bylo tolik lidí, kteří by mohli zavřít lékárnu a vyrazit do terénu, aby uspokojili případnou poptávku. Ze statistik, které vede SÚKL (Státní ústav pro kontrolu léčiv), vyplývá, že drtivá většina pacientů si léky vyzvedne v den, kdy je recept předepsán. Zřejmě cestou od lékaře. Myslím tedy, že online si budou léky vyzvedávat především chroničtí pacienti či lidé s omezenou pohyblivostí. Nebo se bude takto vydávat například antikoncepce apod., když si lidé dnes nechávají poslat recept prostřednictvím sms.
Lékárnická komora také letos navrhuje změnu zákona, aby nadpolovičním vlastníkem každé lékárny byl lékárník. Jaký může mít tento návrh dopady?
Jsou příklady z Evropy, jimž komora pro podporu svého návrhu argumentuje, jako je Maďarsko, částečně Polsko. Z Maďarska je jasně vidět, že lékárníci nechtějí od sítí lékárny přebírat, zejména na venkově. I přímo v Budapešti je případ, kdy žádný z farmaceutů nenašel odvahu lékárnu si koupit. Přestože šlo o velkou lékárnu, musela zavřít. Zajímavé je, že sever nebo jih Evropy jde zcela opačným směrem. Liberalizace trhu proběhla v nedávné době ve Švédsku, Norsku nebo Itálii. Pro tuto regulaci nevidím žádný důvod. Máme data od lékového ústavu, která ukazují, že síťové lékárny jsou provozovány s nadprůměrnou kvalitou. Že mají menší počet závažných pochybení a že jejich známky, tedy hodnocení lékárenské péče, jsou lepší než průměr trhu.
Takže by tento návrh, pokud by se prosadil, měl dopad na dostupnost lékáren?
Určitě. Změna vlastnictví by také měla nepochybně vliv i na cenovou úroveň. Sítě dokáží nakupovat léky efektivněji, a nabízet zákazníkům lepší ceny i nižší doplatky.
Než na český trh vstoupily sítě, měly lékárny otevřeno většinou jen ve všední den a jen do 18 hodin. Dnes mají v obchodních centrech otevřeno až do devíti večer každý den, i o víkendu. Myslíte, že by tyto podmínky byly i po změně vlastnictví zachovány?
Síťové lékárny jsou v drtivé většině obcí od osmi tisíc obyvatel výše. Z naší analýzy také vyplývá, že mívají otevřeno od „nevidím do nevidím“. A je otázkou, jak by otevírací doba vypadala po regulaci. Kdo se podívá do minulosti, musí vidět, že síťové lékárny přepsaly mapu lékáren. Je jich více, jsou i v menších obcích a mívají otevřeno i v dobu, kdy by teoreticky někdo mohl chtít poplatek za pohotovostní výdej. Na druhou stranu je pravda, že v některých krajských městech nejsou lékárny, které by měly otevřeno nonstop, 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Proto jsme letos na dohodovacím řízení s pojišťovnami navrhovali, aby byly lékárny s tímto servisem finančně zvýhodněné. Protože nonstop služba je náročná, klade vyšší mzdové požadavky, spotřebuje víc energie, klade nároky na zabezpečení. Se zdravotními pojišťovnami jsme se na návrhu shodli. Po 14 letech, kdy komora bonifikaci poprvé navrhla, aby se mohla konečně zavést.
Jak je to s dostupností lékárenské péče v odlehlých oblastech?
Provozování lékárny je finančně náročná věc, příjmy lékáren se snižují, a proto je tlak vysoký. Otevírání nebo provoz lékáren je tedy nutné přizpůsobovat tomu, kde je větší koncentrace lidí či tam, kde lidé lékárnu očekávají. Pokud v obci není lékař, není důvod, aby tam byla lékárna. Lékaře totiž k jejímu fungování potřebujete. V tom jsou síťové lékárny racionální, přesto bych zde rád vyvrátil jeden mýtus, že síťové lékárny nejsou přítomny i v malých obcích. Jako příklad mohu uvést Bor u Tachova, Kostelec nad Labem, Mšeno, Vizovice, Ledeč nad Sázavou a mohl bych dále pokračovat. Všechno to jsou obce do 5000 obyvatel. Ale samozřejmě nejsme proti tomu, aby byly bonifikovány lékárny v odlehlých místech. Sami jsme přišli jako první s návrhem pravidel jako je dojezdnost, přítomnost ordinace, výše obratu apod., díky nimž by bylo předvídatelné pro tyto provozovatele lékáren, zda na bonifikaci dosáhnou a službu v daném regionu udrží. Takových lékáren však v republice není mnoho.
Těchto lékáren identifikovala Česká lékárnická komora v Česku asi ke třem stovkám...
A zároveň vlastně stanovila jen jediné kritérium, což je při rozdělování veřejných peněz opravdu hodně málo. Komora za potřebné označila všechny jedinečné lékárny, tedy ty, které jsou v dané obci jediné. Jenže nejméně v polovině případů jde o obce v okruhu větších měst a dalších sídel, kde už je lékáren více. Anebo jde o případy jako je Sezimovo Ústí a Tábor, které spolu prakticky sousedí, ale na bonifikaci by dosáhla jen lékárna v Ústí, protože je ve městě jen jedna, prakticky by koukala do oken těm táborským. Proto jsme navrhovali zmiňovaný soubor pravidel, který bude jasný pro provozovatele ale i pro pojišťovny. Celkem dlouho jsme o pravidlech jednali a přišli jsme na zajímavý paradox: to, že je lékárna v odlehlém místě, zdaleka neznamená, že je špatně vedená, že je ve ztrátě a že musí být dotována. Často její provozovatel dokáže využít právě jedinečnosti a nabídne svým pacientům službu, kterou očekávají.
Jak se stavíte k nápadu na zavedení pevného doplatku na léky na recept?
Pokud by se doplatky zafixovaly na maximální úrovni, znamenalo by to pro mnoho lidí neuvěřitelné výdaje. Zároveň je legislativa nastavená tak, že stát stanovuje úhradu ze zdravotního pojištění a maximální výši ceny. Rozdíl je maximální doplatek. Vše, co lékárny nabízejí levněji, je výhodou pro pacienty. A také zároveň jde o konkurenční prostředí, které vytváří tlak na cenu. A z toho profitují pacienti.
Kdyby byl návrh na zavedení pevného doplatku realizován, představovalo by to kompletní změnu cen a úhrad v České republice. Což není záležitost, jíž lze připravit přes noc, změna by musela být velmi podrobně diskutována včetně dopadů na pacienty. A zřejmě by pak šlo ve finále o politická rozhodnutí, které skupiny léků budou více hrazeny a které méně. A to má rovněž své nedostatky, jak jsme se poučili v minulosti.
Jaké další služby vedle výdeje léčiv by lékárny mohly zákazníkům nabízet?
Lékárny jsou nejlépe dostupná zdravotnická zařízení v Česku. V poslední době je stále populárnější poradenství v oblasti dermokosmetiky, analýzy pleti apod. Díky odborné erudici personálu mají však mnohem větší potenciál, který je dlouhodobě nevyužit. Lékárníci by mohli třeba očkovat, což se snaží komora již léta prosadit, bohužel zatím marně. Nemyslím si, že by lékárník nezvládl práci zdravotní sestry po patřičném proškolení a vybavení provozovny. Pro tuto chvíli nechávám stranou fakt, že významná část lékárníků tyto služby poskytovat nechce. Dále by mohli nabízet konzultace ohledně užívaných léků, což umožní lékový záznam pacienta, především u těch, kteří berou hodně léčiv. Na to ovšem potřebujete rovněž upravit prostory a vytvořit místnost pro tyto konzultace.
Síťové lékárny jsou často kritizovány, že pacientům nabízejí generický lék namísto toho, který je na receptu.
Zákon stanovuje povinnost nabídnout pacientovi ekonomicky výhodnější variantu. A je pak na něm, aby se rozhodl, co chce. Pacienti jsou svéprávní.
V těchto dnech se hodně diskutuje zavedení emergentního systému. Můžete vysvětlit, co pro zákazníky znamená?
Emergentní systém bude znamenat, že pro pacienta bude lék dostupný nejdéle do 48 hodin v jakékoliv lékárně v zemi, pokud bude na trhu přítomen, tzn. bude ho mít u sebe distributor anebo farmaceutická firma. Vidím to tak, že za odmítáním emergentního systému jsou jiné zájmy než dobře sloužit pacientům.
Marcela Alföldi Šperkerová
