S babičkou do kavárny. Ideální model setkávání
Ilustrační foto: ingimage.com

S babičkou do kavárny. Ideální model setkávání

16. 5. 2019

Půjdeme na dortík, na limonádu, na zmrzlinu. Do cukrárny, do kavárny, do restaurace. To je nabídka, která se neodmítá a děti na ni slyší. Může se z toho stát hezká tradice, na kterou vnukové a vnučky jednou budou rádi vzpomínat.

V některých případech je to lepší model, než scházení se doma, tedy takzvaně povinné návštěvy příbuzných.

Na výskyt dětí v restauracích mají lidé různé názory. Faktem je, že křičící mimina jsou nyní k vidění ve všech druzích podniků a mnoho lidí to štve. Na druhé straně, na slušně vychované dítě, které si vyrazilo s rodiči či prarodiči do cukrárny, je zpravidla hezký pohled. Potíž je v tom, že mnoho mladých rodičů si pod pojmem – vezmu dítě do restaurace – představuje to, že ho tam odloží do dětského koutku nebo nechá běhat, křičet, plést se pod nohy obsluze, otravovat ostatní. Ovšem mnozí příslušníci starší generace mají z dětství návštěvu nějakého takového podniku zafixován jako svátek, ne který rádi vzpomínají.

„Děda mě brával každou neděli dopoledne do centra Ostravy do kavárny. Babička mezitím připravovala oběd. Dostala jsem pohár, děda si s kamarády vyprávěl a já se cítila jako princezna. Všichni muži kouřili dýmku a mně to vonělo. Pak jsme přišli domů, babička nadávala, že smrdím kouřem a že po tom poháru nemám chuť na oběd. Prarodiče mě vychovávali, protože tatínek byl z politických důvodů ve vězení a maminka z toho onemocněla. Dodnes si na ty výlety do kavárny s dědečkem vzpomínám. I když už tam ta kavárna dávno není, pokaždé, když jdu kolem té budovy, vybavím si, jak tam děda sedával, jak byl na mě milý, jak se ke mně ti jeho kumpáni hezky chovali,“ vypráví čtyřiasedmdesátiletá Zdena z Ostravy.

Podobný rituál zavedla se svou vnučkou. Když byla malá, chodívala s ní pravidelně do kavárny. „Snažila jsem se jí vysvětlovat, jak se tam má chovat, dívaly jsme se, co mají lidé oblečené a povídaly si. Ona se tak nějak přirozeně naučila správně chovat. Když dnes vidím ty rozjívené spratky, jak v restauracích běhají a rodiče se tváří, že je to v pořádku, jsem naštvaná,“ vypráví.

Mnozí lidé mají zkušenost, že se vnoučatům moc nechce na takzvaně povinné rodinné návštěvy. A mnozí si pamatují, že se jim na ně v dětství také moc nechtělo.

„Měl bys zajít za babičkou.“
„Jo.“
„To znamená co, to jo? Kdy tam půjdeš? Měla by radost, však víš, že je pořád sama.“
„Až budu mít čas.“
„Zajdeš tam tento týden.“
„Néééé. Tento týden se mi to nehodí.“
„Ty babičku nemáš rád?“
„Mám, ale co tam mám dělat?“

Podobný model rozhovoru se odehrával v jedné rodině. Šlo v ní o návštěvy dědečka. Pětasedmdesátiletý Ivan ovdověl, žil sám a jeho syn a snacha měli pocit, že by za ním měl třináctiletý vnuk více chodit. Ivan to vyřešil netradičně. „Řekl jsem klukovi, že bychom spolu někdy mohli zajít do hospody. Tvářil se překvapeně. Tak jsem mu vysvětlil, že chlapi přece chodí do hospody, že se tam vše možné probere. Tak jsem ho jednou vzal na sledování hokeje do mé oblíbené hospůdky. Koukal jsem na něj a viděl jsem, jak se mu to líbí. Cítil se být dospělý, stal se součástí mé party. Moji kamarádi se k němu chovali jako k sobě rovnému. Popíjel kofolu, ládoval se brambůrky a normálně si se mnou a mými přáteli povídal. Ani jednou nekouknul do mobilu a to je co říct. Asi po měsíci mi sám zavolal a řekl, že bychom zase někdy mohli do hospody. Stalo se to takovým naším rituálem a já věřím, že na něj jednou bude vzpomínat,“ vypráví Ivan.

Je vysoce pravděpodobné, že kluk vzpomínat bude. Právě toto je model, který psychologové doporučují jako ideální formu setkávání se s vnoučaty. Tedy setkávání se na takzvané neutrální půdě. Sedět u prarodičů v obýváku a povinně jíst štrůdl je nuda. Vyrazit s nimi do nějakého jiného prostředí, je zajímavější.

„Zavedení rituálu setkávání se prarodičů s vnoučaty v kavárně je vynikající nápad. Kde se má babička s vnučkou scházet, když chtějí něco probrat? Možná si jednou vnučka bude říkat: ‚Tam jsme byly s babičkou.‘ A to je přece moc pěkné. Ne vždy je domácí prostředí k setkávání to pravé a velmi často jsou babičky, které berou vnoučata do kavárny, žádané, zajímavé,“ míní psychiatrička Tamara Tošnerová.

Takže, pokud má někdo pocit, že neví, jak svá vnoučata zaujmout, může zkusit setkávání v cukrárně, kavárně či restauraci. Jistě, může se stát, že neuspěje. Že něco takového nyní dětem není vzácné. Na druhé straně je velmi nepravděpodobné, že by jedenáctiletá slečna odmítla pozvání na ovocný pohár nebo dortík.

O čemž svědčí následující historka, se kterou se svěřila pětašedesátiletá Dagmar. „Vzala jsem svou desetiletou vnučku do kavárny. Číšník ji oslovoval slečno, choval se k ní galantně a když jsme odcházely, dal ji tulipán. Nikolka se tvářila, jako by právě vyhrála Miss World. Pak řekla, že do té kavárny budeme chodit. No tak ji tam tak jednou za čtvrt roku vždy vezmu. Prostě si tam vždy čas od času zahrajeme na dámy a já mám radost, protože vidím, že se vnučka na odpoledne strávené s babičkou těší.“

vnoučata
Hodnocení:
(4.7 b. / 7 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?