Já mám prima zubaře,
hledívá mi do tváře;
častěji však do pusy,
radši je, když nemusí.
Zná mě víc než třicet let,
návštěv už byl bezpočet.
Je u něj vždy pohoda,
bavíme se, co to dá.
Jsme už dvojka sehraná,
těším se tam od rána.
Zaplombuje mi zub skvěle,
že vydrží roky celé.
Ví, že z něho nemám strach;
vytrhne zub – vzdechnu „ách“.
Vytržený nebolí,
tak necítím nevoli.
Milý, vlídný, citlivý,
nad bolestí poryvy
srdce se mu ustrne,
vrtat chvíli přestane.
Že jsme téměř stejně staří,
přeji si, ať se mu daří.
Co bych si já zoufalá
bez něj jenom počala.
Můj je jenom přední chrup,
po stranách už ani zub.
Mám však zuby umělé,
koušu s nimi vesele.
Vyndavací, zas tam dací,
nasadit je, to dá práci.
Protože jsem dávivá,
legrace to nebývá.
Zuby čistím denně s touhou,
ať vydrží ještě dlouho
a ať nejsem, krinda pána,
na kaše jen odkázána.