Na čem právě pracujete? Co vás čeká v nejbližší době?
Zkouším Romea a Julii u nás v Městských divadlech pražských, hraju paní Kapuletovou. Režíruje Michal Dočekal, premiéra bude koncem května. Současně připravujeme představení MEDA, které se bude hrát v Sovových mlýnech na Kampě. Medě Mládkové bude v září sto let a tahle inscenace je vlastně jejím životopisem. Budeme to hrát od června do září, poslední představení připadá přímo na narozeniny paní Medy.
Dáváte si obvykle do nového roku nějaká předsevzetí?
Nikdy! Něco si naplánujete a život se vám vysměje. Věci přicházejí a člověk se s nimi snaží nějak zacházet, ale že bych měla velké plány, to nemám.
A na co se letos těšíte nejvíc?
Na volno, na divadelní prázdniny a na to, že budu hrát Medu. Vycházejí mi tam bloky volna, ale ještě nevím přesně, co si s nimi počnu, zatím nemám žádný plán. Možná podniknu nějakou cestu autem nebo budu jenom ležet u moře.
Co považujete za svůj největší úspěch?
Osobní? Tak povedly se mi dvě děti. A když tohle může žena říct, nic víc nelze dodat. Jsou zdraví, mám krásná vnoučata. A když se ještě dostanou k profesi, která je baví, tak to je hodně. I pro rodiče.
Jak odpočíváte?
Pokud nejsem v divadle, mám ráda, když je za mnou hned něco vidět. Tím si tu hereckou práci kompenzuju. A protože mám dům se zahradou, vždycky se něco najde. Naopak se mi spíš na ty praktické věci nedostává dost času. Ale tohle mně zaručeně vždycky vyčistí hlavu. Když děláte věci, u kterých nemusíte přemýšlet a jenom něco zkrášlujete, to mě baví.
Čím se udržujete v kondici?
S Honzíkem Onderem ještě občas tancujeme. Kondici si trošku udržuju, ale že bych sportovala, tak to ne. Mám sice tu sportovní kartu, ale nevyužívám ji. Zatím... To je trošku slabší. (směje se)
Máte nějaké oblíbené místo, kam se ráda vracíte?
Domů. Bydlím na okraji Prahy, tam jsem strašně ráda a pokaždé se mi odtud těžko odjíždí. A potom to mám ráda na Šumavě nebo kdekoliv na světě, kde je moře. K velké vodě můžu vždycky.
Kolikrát jste byla v Egyptě? Vím o vás, že jste tam jela poprvé, když vám bylo asi deset, že?
Kupodivu pak už ani jednou. Tatínek tam tenkrát odjel pracovat. Byli jsme tam asi půl roku, ale chodila jsem do české školy, takže arabsky jsem se nenaučila.
Máte z té doby nějaký zážitek, na který vzpomínáte dodnes?
Celý arabský svět je zajímavý. Tehdy byl ještě jiný, bezpečnější. Ale zažila jsem šestidenní válku o Golanské výšiny. Během chvíle byly najednou ulice plné barikád, pytle s pískem, všude chlapi s kvéry. Bylo to dobrodružné, ale my se potom už vraceli.
Bála jste se?
To víte, že bála. Bylo nepříjemné slyšet, jak se střílí. Najednou byly ulice divoké. To víte, válečný stav. A jako dítě nevíte, co a kde se vlastně děje.
