Jestliže jsem vás ještě doposud neunavila svými hororovými životními zážitky, tak teď trochu přitvrdím. Takže slabší povahy ať radši nečtou. Hrozí, že by se pak bály nastoupit do jakéhokoliv dopravního prostředku. Navštívili jsme před lety jednu metropoli. Bylo to v době, kdy města bývají téměř vylidněna, děti mají prázdniny a místní se zřejmě všichni přesouvají na pláže. Brzy jsme nabyli dojmu, že se ve městě nacházíme pouze my, pár ostatních turistů, místní, kteří odjet z nějakého důvodu nestačili, nemohli či nechtěli a přes šílené vedro stále pracují a poslední skupina - kapsáři. Jak podobné s naší Prahou…přesto po zážitcích z metra a autobusů tam jsem volala a toužila po našem metru a našich autobusech (naše kapsáře z toho toužení samozřejmě vyjímám).
Upozorněni průvodkyní nebyli jsme ověšeni šperky, ani jsme nijak nevyčnívali z davu. Naopak – vypadali jsme naprosto obyčejně, nebojím se říct – nic moc, ale už vím, že to naprosto nic neznamená...naopak vás s gustem oberou o to poslední, co máte. Tak jako my neomylně poznáme cizince, i tam jsme byli ihned identifikováni, přestože foťáky i mapy jsme měli v baťohu – ale není nic těžkého to poznat – dva čumilové, kteří se neustále rozhlížejí, kdeže to vlastně jsou, nemohou být nikdo jiný, než turisti.
Rozžhavené ulice, my už málem dehydrovaní a nohy ušoupané, rozhodli jsme svézt se metrem. Jak byly ulice téměř liduprázdné, tak metro bylo narvané k prasknutí. Vypadalo to, že zbytek obyvatelstva se seshora přesunul pod zem. Byli jsme doslova ihned při vstupu vcucnuti davem a neseni i skrz turnikety, které mnozí bravurně (zřejmě již perfektně vycvičeni) přeskakovali ! Narváno bylo i na nástupišti, ale my, neseni proudem davu, jsme byli bez vlastního přičinění dopraveni takto až do vagonu. Měli jsme štěstí, protože za námi se dveře zavřely, a tak jsme vlastně nechtěně zaujali strategické postavení přilepeni břichem, na kterém měl můj muž baťoh a já kabelu, na dveře. Ukázalo se to velice výhodné. Já byla v takovém presu (a stresu taky), že jsem se nemohla ani pohnout. Pak jsem zaznamenala, že manžel na někoho v několika smíšených jazycích nadává, samozřejmě jedna z našich exkluzivních českých nadávek převažovala…. Protože se dotyčný ohmatávač nemohl dostat k baťohu, několikrát ho osahal odshora až dolů a zpět, což ho značně vyvedlo z míry, protože se vůbec nemohl hýbat a bránit. Ještě venku z metra se z toho zážitku dlouho nemohl vzpamatovat. Já naštěstí vyvázla bez této potupy.
Pak jsme doslova vypadli z vagonu při otevření dveří, jako když nás někdo vykopne. A na peroně zátah ! Policie se činila. Měli už posbíránu slušnou skupinku padouchů. Vůbec se teda s nimi nemazlili, to mne fascinovalo a bývala bych se s chutí přidala a uštědřila jim pár ran do hlavy svou pověstnou těžkou kabelou. Hnali to stádo k východu z metra. Pak se zřejmě situace v podzemí trochu uklidnila – na čas…ale my tam radši už po tomhle zážitku nevlezli.
A s autobusy to nebylo o nic lepší. Nejradši bych šla pěšky, ale bydleli jsme v hotýlku na periférii a mně se tedy rozhodně nechtělo jít z centra prázdnými ulicemi v tom vedru pěšky. A tak jsme sebrali odvahu a vstoupili pro změnu do autobusu. Všichni vevnitř si drželi diplomatky, tašky i baťohy na prsou překříženýma rukama. To bylo první, čeho jsem si okamžitě všimla - a bylo to značně podezřelé. Nějaký pán, co vypadal jak profesor university, na prsou svíral diplomatický kufřík, byl chytře nalepen u řidiče na schůdcích u dveří, i když riskoval, že na stanici bude vytlačen a vypadne. Hlasitě a s gestikulací nás upozorňoval, že se blíží nebezpečí, a ukazoval někam za naše záda. Vypadalo to, že se chystá přepadnutí nějakým gangem zezadu...a do toho to šílené vedro, ze všech lilo. Nevěř mu, možná, že je s nimi spolčený a má jen odvést naši pozornost, vykřikl manžel. Měla jsem k ukradnutí jen pár peněz a ty bych snad vydala i bez boje sama, možná, že bych přidala dobrovolně i hodinky, jen abych se vyhnula tomu stresu. No, přežili jsme jízdu sice bez okradení, ale se šrámy na duši. Zřejmě se tam obětí stal někdo jiný a k nám se nepropracovali.
V dalším autobusu, večerním, nás naopak bylo jen pár. Stoupli jsme si až dozadu, a to byla chyba. Měli jsme být už poučeni a nalepit se na ty dveře u řidiče, jak nám radil zmíněný „profesor“ z minulého autobusu. Ihned nás obstoupila skupinka tří mladíků a mlsně a zcela bezostyšně si nás prohlížela a koukala po našem baťohu a mé kabelce. Tak to jsem měla fakt nahnáno. Co když dojde i na nože? Situace byla neúnosná a já se chystala prorazit si cestu svou kabelou k řidiči, aby zavolal policii, ale oni náhle na další zastávce vystoupili, teda spíš kvapně vyběhli. Asi na nás neshledali nic důležitého k ukradnutí nebo zmerčili výhodnější pár, či viděli řidiče, jak někam telefonuje.
A ještě k autobusům – v tento čas tam linky jezdí zřejmě tak jednou za den. No dobrá, ale proč to tam nebylo napsáno na jízdním řádu? Proč tam na zastávkách nebyly vůbec žádné jízdní řády? Možná je místní fasují na léto osobně do schránky nebo co… Na jedné zastávce jsme takhle skutečně trčeli dvě hodiny. V žáru, stanice krytá nebyla. Když už jsme byli téměř usmažení vedrem a já myslela, že do hotelu se budeme muset připlazit po čtyřech, autobus konečně přijel. Autobus jsem nejdřív považovala po tom dlouhém čekání za fatu morgánu, než jsem uvěřila, že se mi to nezdá a my se opravdu svezeme…
A víte, co, my sice furt na něco nadáváme, ale stejně bychom si měli uvědomit, že všude dobře, doma nejlíp! A taky – proč jezdit nechat se okrást do ciziny? Vždyť okrást se můžete nechat zadarmo u nás - ušetříte tak za cestovné i pobyt v cizině (pokud teda zrovna nepřenášíte půl milionu) a nadávat můžete dotyčnému aspoň v jadrné češtině a vybrat si ještě k tomu z naší bohaté studnice nadávek - kam se na nás hrabou ostatní jazyky! :-))
