Je to častý problém personalistů. Když se zeptají uchazeče o zaměstnání na věk, je to nyní považováno za nemístné, za diskriminační. Je jasné, že když se žena uchází o práci účetní a uvede, že má v oboru praxi, může být zaměstnavateli celkem jedno, jestli je jí čtyřicet nebo šedesát. Ale jestliže se muž uchází o práci v náročném, nebezpečném a fyzicky namáhavém zaměstnání, může být logické, že zaměstnavatele zajímá, kolik je mu let, v jaké je kondici, zda práci zvládne.
„Měl jsem tady pána, který po mně křičel, že mě bude žalovat, když jsem se ho zeptal, zda si myslí, že práci, o kterou má zájem, ve svém věku zvládne. Řval na mě, že není starý. Nevím, kolik mu bylo, tipnul bych kolem šedesátky. Vypadal dost sešle, byl drobný, hubený a mně bylo na první pohled jasné, že fyzicky náročnou práci na střechách, kterou u mě dělají zdatní mladí kluci, nezvládne. Myslel jsem to dobře, měl by to přece uznat sám a nerozčilovat se, proč se ho ptám, kolik mu je let. Mně je padesát pět a jasně na sobě vidím, že nezvládám lézt po střechách jako za mlada,“ vypráví majitel jedné malé stavební firmy z Valašska.
Ovšem jsou situace, kdy lidé věk oznamují velmi rádi. Například, když vidí, že cestovní kanceláře nabízejí slevu lidem starším padesáti pěti let. To pak zákazníci hrdě vytahují občanky a hlásí: Chci slevu, padesát pět mi už bylo!
Faktem je, že věk se stal tématem, které nyní společnost skloňuje ve všech pádech. Mluví se o ageismu, tedy diskriminaci kvůli věku, ale ta má tolik podob, že si pod ní vlastně každý představuje něco jiného. A nezřídka lidé za ageismus považují už i to, u čeho by je to dříve nenapadlo.
„Ta mladá koza mi řekla babičko,“ říkala jedna dáma blížící se věkem k osmdesátce vedle ležící pacientce v nemocnici.
„Ale vždyť ta sestřička je milá, ochotná, mně říká taky tak hezky. Já jí totiž řekla, že mi připomíná moji vnučku. Ptala jsem se jí, kolik je jí let. Říkala, že dvacet. Moje vnučka má taky dvacet,“ reagovala dotyčná.
„Nesnáším, když mi někdo říká babičko. Nejsem její babička. Budu si na ni stěžovat vrchní sestře.“
Mladá zdravotní sestra byla nadřízenou skutečně pokárána. Oslovit cizí ženu slovem babička je nyní nevhodné, byť je jí třeba sto let. Dříve to ovšem bývalo naprosto běžné. Kdo se v tom má vyznat, co je správné a co ne?
„Říct přesně, co si představit pod pojmy ageismus a věková diskriminace, je poměrně obtížné,“ uvedla socioložka Lucie Vidovičová. „Ageismus je v podstatě ideologie, který zvýznamňuje samotný věk a ještě určité fáze věku opatřuje různými nálepkami. Například, že stáří je senilní, mládí hloupé a podobně. Stejně jako jiné ideologie může být zneužívání k tomu, aby lidé určitého věku získali nějakou moc nad lidmi jiného věku,“ míní.
„Ideální by bylo, kdyby se v nejrůznějších dokumentech a situacích vůbec nevyplňovala kolonka věk. Protože v mnoha případech nemá vypovídací hodnotu. Všichni přece známe lidi, kteří se v padesáti chovají jako starci i lidi, kteří jsou v osmdesáti ve výborné psychické i fyzické kondici,“ připomíná gerontoložka Iva Holmerová.
S věkem v poslední době zacházíme tak, jak se nám to zrovna hodí. Vypovídajícím důkazem je i reklama, která v poslední době často běží v televizi. Je na brýlové obroučky, na které firma poskytuje slevu podle toho, kolik je zákazníkovi let. Čím je starší, tím je sleva vyšší. Kdo ví, jestli někdo do té optiky přijde, prodavač se zeptá, kolik je mu let, aby mu mohl nabídnout levnější brýle, a zákazník řekne: No, dovolte, co je vám do toho, to je ageismus, dejte mi brýle za stejnou cenu, jako byste je dal dvacetiletému zákazníkovi?
„Hele, já si letos tradiční výšlap na Radhošť nedám, cítím, že to už nezvládnu,“ řekla nedávno jedna pětašedesátiletá žena přátelům.
„Co blbneš? Se přemůžeš. Musíš jít. Jsi nemocná?“
„Nejsem nemocná. Jsem stará. Cítím, že mi už tak dlouhé túry nedělají dobře, začala jsem chodit jen na kratší a bez velkého stoupání. Co se divíte, bylo mi pětašedesát.“
„Proč to říkáš? Proč mluvíš o tom, kolik ti je? Do toho nikomu nic není. Neshazuj se.“
„Copak se shazuju? Je mi pětašedesát, tak proč bych to tajila? Prostě konstatuji fakt. Copak je na tom něco špatného nebo dobrého? Prostě říkám, kolik je mi let a že cítím, že některé věci zvládám hůře než před pěti lety. Nechápu, proč je to nyní považováno za něco divného.“
„O tom nemáš mluvit. Děláš se tím stará. O věku se nemluví.“
Ta debata vystihuje současný postoj společnosti ke všemu, co se týká věku, velmi dobře. Jsou lidé, kteří jakoukoli zmínku o věku považují za nemístnou a slovo ageismus jsou schopni namontovat na jakoukoli situaci, třeba i na to, když je někdo pustí sednout v autobusu. Naopak jsou lidé, kteří tyto korektní tanečky odmítají a naprosto jasně říkají: Je mi tolik a tolik. Nejbizarnější situace nastávají, když člověk slaví narozeniny, sezve si spoustu lidí, připraví oslavu a pak gratulantům říká: Hlavně mi nepřipomínejte, kolik mi je, o věku se nemluví.
Je na každém, jak si s přibývajícími roky v této podivuhodné době poradí. Spokojenější však zpravidla bývají lidé, kteří považují popírání věku za zbytečné a sami dovedou posoudit, na co mají sílu a na co ne.
