Z poznávacího zájezdu ze Sovětského svazu (viz Vyprávění nádražní II) jsme se vraceli letadlem. Letěli jsme z Leningradu přes Moskvu do Prahy. Na letišti jsme museli projít bezpečnostním rámem. Všichni jsme prošli bez problémů – všichni, až na mého přítele. Odevzdal tašku, prošel, rám se rozezněl. Vrátil se, vyndal z kapsy klíče. Prošel, rám se rozezněl. Vrátil se, vyndal z kapes drobné. Prošel, rám se rozezněl. Vrátil se, vytáhl z kalhot pásek s kovovou sponou. Prošel, rám se rozezněl. Situace začala být kritická. Letadlo bylo připraveno k odletu. Všichni netrpělivě čekající členové naší výpravy přítele již upřímně nenáviděli. Nedivila jsem se jim. Sama nerada přicházím kamkoliv na poslední chvíli, natož pozdě. Přítel byl samozřejmě nervózní, zpocený. Celníci ho požádali, aby si zul boty. Prošel, rám mlčel. V botách objevili vložky s kovovou podpěrou nožní klenby. Propukli jsme v neovladatelný smích. Všem se nám ulevilo, nejvíc samozřejmě příteli a mně. Přítel se obul, posbíral své odložené věci a vydali jsme se k letadlu. Do Prahy jsme doletěli v pořádku. Když tuto příhodu později, již s nadhledem, přítel vyprávěl, říkal: „Vodili mě jako medvěda“.
Foto: https://www.google.cz/search?q=pulkovo+airport&sa