Magdalena Dietlová: Pozdrav z Tokia
FOTO: pixabay.com a autorka

Magdalena Dietlová: Pozdrav z Tokia

25. 3. 2019

Paní Magdalenu Dietlovou jsme po besedě v Pražském kreativním centru požádali, zda by se mohla čas od času podělit s našimi čtenáři o své vzpomínky či zážitky. Slíbila s tím, že se ještě propojíme na konci února. To jsme paní Magdalenu zastihli právě v době, kdy začala balit kufr před cestou do Thajska, s mezipřistáním v Tokiu...

Proč já vůbec do toho Thajska jezdím?

Vlastně za to může moje dcera Anna. Asi před deseti lety vymyslela s kamarádkou Bárou dobrodružný výlet s dětmi na thajský ostrůvek, tehdy ještě s velmi rozumnými cenami za ubytování, a protože těch dětí nakonec bylo víc, hodila se jim babi, to jest já.

Váhala jsem jen chvilku, a vůbec nelituju. Objevili jsme ráj na zemi.

Turistický rezort s chatičkami svým půdorysem sice připomínal pionýrský tábor a v koupelně tekla jen studená voda, leč ve chvíli, kdy na děti poprvé vyskočily létající rybky, ve stromech se mihla první opice a na vedlejším ostrůvku spatřily koupající se slony, připadaly si jak v pohádce o Lví říši Bohumily Sílové.

Horší bylo, když je šlehla první medúza nebo když se k nám do otevřené koupelny z dlouhé větve bez pozvání sesunul brčálově zelený had...

Brzy jsme pochopili, že příroda je tu mocnější, vítr a bouřky silnější a moře proměnlivější, než jsme si uměli představit. Přesto jsme si divočinu v Andamanském moři zamilovali a v různých rodinných sestavách se sem znovu a znovu vraceli.

Děti však rychle dorůstají do teenagerů, létající rybky a sloni už je neberou jako dřív, a tak přišel čas, kdy jsem na „náš“ ostrůvek začala jezdit i sama. A právě tahle varianta, v níž jsem se zpočátku cítila trochu nesvá, se mi stala osudnou. Potkala jsem tam podobně osamělého pána...ani on tam zdaleka nebyl poprvé, jen na rozdíl ode mě byl v té osamělosti velmi svůj.

Bylo fajn, že mluví česky, ač většinu života prožil v Americe, kterou po mnoha letech opustil, aby pak střídal jednu evropskou destinaci za druhou, a v době našeho setkání bydlel v Itálii.

Jeho jméno mi nic moc neřeklo, stejně jako moje jemu. Pomalu jsme si začali navzájem vyprávět svoje osudy, které nás dva, v dosti pokročilém věku, zrovna na tomhle kousku země k sobě přistrčily. Jeho jazzový životní příběh mě zaujal na první dobrou, můj rozhovor s ním před šesti lety otiskla Xantypa.

Jmenuje se Miroslav Vitouš, hraje na basu, koncertuje po celém světě, a v různých muzikantských formacích i v Praze, Brně, Olomouci nebo třeba v Kamenici nad Lipou...

Proč vám to ale všechno vyprávím?
Protože od našeho thajského setkání uběhla spousta vody, basista Miroslav se z Itálie přistěhoval do Prahy a na ostrov létáme spolu.

A letos se náš výlet lehce zkomplikoval, Miroslav byl pozván, aby koncertoval v Japonsku. Má tam své příznivce, kdysi tam s úspěchem hrával s jazzovou kapelou Weather Report. Vypadalo to složitě, nakonec se ale Tokyo do původní thajské trasy vešlo, ani s letenkami nebyl problém. Miroslav dal dohromady trio s pianistou Emilem Viklickým a italským bubeníkem Roberto Gatto, do kufru jsme přhodili něco teplého do chladného japonského  počasí a vyrazili  napřed směr Doha, Tokyo...

Tokio

Na letišti nás čekal Japonec Makoto, Miroslava s basou v obrovské přepravce nemohl přehlédnout. Březnové počasí v Tokiu se podobalo pražskému, slunečno, vítr, zima...

O muzikanty pečovalo tamní České centrum, jeho ředitelka Eva Takamine pozvala hosty, uváděla i organizovala první koncert na České ambasádě v příjemné rezidenční čtvrti Shiboya-ku. Velvyslance naše ambasáda momentálně nemá, má ale pana Slance s manželkou, což vypadá jako vtip, leč jeho zástupce se tak vskutku jmenuje.

Koncertní sál je elegantní a prostorný, japonských i českých hostů se vešlo hodně. Přišel i slavný spisovatel Haruki Murakami. Zamlada sám vlastnil jazzový klub, je to velký sympaťák.

Janáček a moravské lidovky v překvapivé stylizaci tří skvělých jazzmanů posluchače i novináře vysloveně bavilo. Premiéra se povedla, hosté aplaudovali, muzikanti přidávali, co víc si přát? Makoto nás vzal na skvělé suši, nálada i přes únavu a jetlack byla moc dobrá.

To hlavní se však teprve chystalo. Japonci hudbu milují a k hudebníkům vzhlížejí s větším obdivem než kde jinde. Sami jsou hodně učenliví, věří, že naučit se dá všecko...jen talent ne, a proto k němu cítí velký respekt.

V Tokiu je hodně klubů, vyhlášené jsou ale jen dva. BLUE NOTE a velmi prestižní COTTON CLUB. A právě v něm se chystaly čtyři koncerty VITOUS TRIA, už dopředu byly zcela vyprodány.

 

Magdalena Dietlová pro i60

 

 

 

 

 

Autor: Redakce Zpět na homepage
Hodnocení:
(4.9 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Eva Balúchová
Magdalénko,díky za pozdrav.Ráda na naše setkání v Praze vzpomínám.Zase se nám ozvěte.
Dana Puchalská
Paní Dietlová. Článek se mi moc líbil. V životě jsem tam nebyla a asi se tam už nikdy nedostanu. Nevadí. Japonsko je jistě krásné a zajímavé. A těším se na další cestopis. :-) :-) :-)
Hana Švejnohová
Milá Madlenko, vzpomínám na Tebe, jestli jsi ještě v Japonsku nebo už na "svém" ostrůvku v Thajsku - a ejhle - potkám Tě na stránkách i60! To je skvělé! Číst zase po dlouhé době Tvoji reportáž a mít při tom dobrý pocit, že jsem vlastně zprostředkovala vaše seznámení... Máš krásné fotky! Já jsem poznala Tokio asi před deseti lety díky Bořkovi Šípkovi jako doprovod jeho váz, ale jen letem světem... Prosímtě, dej mi vědět, jestli Japonky ještě pořád tak rády "klondaji" v o dvě čísla větších lodičkách od Diora, ano? Tehdy mě to velmi zaujalo... A pozdravuj Mirečka! Těším se na Tebe, až přijde máj a s ním se vrátíš i Ty...
Jitka Hašková
Zajímavý článek. V Japonsku jsem nebyla, ale v Thajsku a ve Vietnamu. ano.
Marie Ženatová
Syn se snachou byli v Thajsku v roce 2001 nějaký čas pracovně a byli skutečně touto zemí nadšeni. Manželka mého synovce zase pochází z Japonska, takže o této zemi také hodně vím z osobního vyprávění... Paní Magdaleno děkuji za Vaše hezké vzpomínky...
Svatava Páleníková
Měla jsem ráda časopios Xantypa v době, kdy dělala šéfredaktorku paní Dietlová. Pokud to chápu správně a paní Dieltová bude přispívat do magazínu i60, tak se budu moc těšit. Přeji mnoho zážitků na cestách a také šťastný návrat domů ve zdraví.
Zuzana Pivcová
Paní Magdaleno, nemůžu říct, že bych Vám záviděla, naopak Vám to přeji, i když sama jsem v Thajsku ani v Japonsku nikdy nebyla a už nebudu. Japonsko mě lákalo v mládí díky ZOH v Sapporu, kdy se o něm i u nás alespoň malinko psalo. Koupila jsem si cestopisnou knihu nějaké naší manželské dvojice reportérů Sto pohledů na Japonsko a četla a četla. Byl to pro mě fascinující svět. Také si pamatuji, že někde říkali, že Japonci milují naši klasickou hudbu, např. Mou vlast, kterou tam hrála Česká filharmonie. Reportér zastavil v publiku mladou manželskou dvojici, budoucí maminka s viditelným bříškem říkala, že šla záměrně, aby i dosud nenarozené dítě mohlo vnímat tu nádhernou hudbu. Bylo to dojemné. Dnes je Japonsko určitě už do jisté míry jiné, ale i tak se budu těšit na Vaše další zpravodajství.