Teď na přelomu zimy a jara vnímám hladinu své energie mnohem citlivěji než v jiné roční době. Je to asi tím, že mám během zimního období trochu ztížený přístup ke svým „energetickým“ zdrojům. Nedávno bylo celý den zataženo a pršelo. Do ničeho se mi nechtělo, udělala jsem jen to nejnutnější. Nic už mě nebavilo, a tak jsem se prostě schoulila do klubíčka a usnula. Hodinka spánku během dne mi trochu tu mou vyčerpanou baterku dobila.
Úplně jinak to vypadá, když vysvitne slunce. Moje aktivita roste, pohyb se zrychluje, dostavují se nápady. Pokud to jde, vyběhnu někam ven. Nejlépe někam na kopec. Bohužel tady v Hradci Králové máme jen dva kopečky. Ten, kde kdysi vzniklo naše město, mám nejblíž. Na jeho jižní straně byly obnoveny tzv. Jižní terasy. Dnes je tam krásná odpočinková zóna plná romantických zákoutí, květin, potůčků a kašen s tryskající vodou. Naštěstí tam nebývá moc lidí. Najdu si jedno se svých oblíbených místeček s dobrým výhledem do okolí, kochám se a zhluboka dýchám. A energii slunečních paprsků i vytrvale tekoucí vody si poctivě ukládám do své osobní power banky.
Z Jižních teras
Kopec sv. Jana je úplně o něčem jiném. Je o trochu vyšší než ten první a vyčnívá z rovinaté krajiny téměř na okraji města. Vyběhnout na něj nebo ho vyjet na kole, dá sice trochu zabrat, ale stojí to za to. Otevře se krásný výhled nejen na celý Hradec Králové pod vámi, ale pokud je dobré počasí, můžete vidět i Krkonoše a Orlické hory. Čerpala jsem tam energii před několika dny. Sjezdovky v Krkonoších byly ještě bílé.
Výhled na Hradec Králové z kopce sv. Jana
Moje zahrada je od kopce sv. Jana na dohled. I tam dobíjím svou energii, ale možná trochu jinak, než byste čekali. Nabízí mi příležitost zanořit své ruce do hlíny. Zvlášť na jaře se na to těším. Když země trochu vyschne, malinko se drolí, ale stále zůstává vláčná, je to pro mě to pravé potěšení. Obracím ji, hnojím, kypřím, čistím od plevele a urovnávám. S očekáváním do ní vkládám semínka, cibulky a sazeničky. Jemně ji kropím a sleduji ty malé každodenní zázraky. V těchto okamžicích mívám nejsilnější pocit sounáležitosti s přírodou.
V létě se pro mě stává oblíbeným a převažujícím zdrojem energie voda. Ne ta, která věčně kape z kohoutku. I když sklenice chladné a čiré vody v horkém létě má také svou kouzlo. Potřebuji té vody trochu více a ideální je, když teče. Energii čerpám při dlouhých procházkách kolem řek a potoků. V centru Hradce Králové se stékají dvě velké řeky – Labe a Orlice. Soutok těchto řek je další magické a energetické místo, kam se opakovaně vracím. Z mostu u soutoku je dobře vidět, jak se vody obou řek mísí, zvlášť když mají vody různou barvu. V Orlických horách, odkud logicky přitéká Orlice, taje sníh totiž trochu dříve než v Krkonoších. Na soutoku se rozkládá také poetický park plný vzácných stromů a růžových keřů. Chvilku posedím na lavičce, ale pak mě to žene dál podél řeky.
Soutok Labe a Orlice v Hradci Králové
Obliba tekoucí vody možná souvisí i s mými vzpomínkami na dětství. Dodnes si pamatuji, jak jsem se o prázdninách probouzela v malé podkrkonošské chaloupce a pod okny zurčel horský potok. Stříkající voda laškovala s ohlazenými kameny, které se jí postavily do cesty. Byla průzračná a nabízela příjemné osvěžené během horkého léta. Jako děti jsme se každé léto snažily vybudovat na potoce hráz, ale voda se nikdy spoutat nedala.
Na sklonku léta už bývám nasycena tou hravou a jásavou sluneční energií a intuitivně začínám vyhledávat něco trochu jiného. Cítím, že potřebuji energii klidnější, hlubší a solidnější, obrazně řečenou takovou, která by se dala „uložit“ na zimu. A tu nacházím a čerpám při procházkách kolem místních rybníků a v lesích. Rybník s neobvyklým jménem Cikán leží jen kousek od naší zahrady. Ze tří stran je obklopený lesem, je klidný a trochu zádumčivý. Přímo mě vybízí: zastav se a chvíli posečkej! Postojím na hrázi, moje oči většinou sklouznou po hladině a zastaví se u shluku růžovobílých leknínů. Na podzim je zase hladina rybníka oživena spadaným žlutým lístím. A podobných rybníků zasazených v lesích nebo v lukách je v okolí řada.
Klidnou energii ráda vstřebávám i v podzimním lese. Les je kouzelný brzy z rána, kdy se větvemi stromů prodírají první paprsky slunce. Vzduch voní pryskyřicí. Na pavučinách i v trávě se třpytí perly rosy a barevné listí se tiše a majestátně snáší k zemi. Tiché šumění lesa je jen občas přerušeno ptačím trylkem nebo kukáním kuchačky. Občas si přinesu i malý kousíček lesa domů. Bochánek mechu, krásně vysušenou a rozvinutou šišku, kousek zkroucené větvičky, kamínek, který mi padl do oka.
V neposlední řadě jsou pro mě důležitým zdrojem energie lidé. Moje rodina, mí přátelé a známí, kolegové v zaměstnání. Ale i cizí lidé, kteří umí prožívat plnohodnotný život či v životě něco dokázali. Doufám, že mezi lidmi se mi daří svou získanou energii i rozdávat.
Partneři soutěže:
