Volně navazuji na předchozí příběhy z tohoto cyklu. Trošku jsme povyrostla. Chodím už do školy, čas rozděluji na dobu školního roku a prázdniny. A tento příběh začíná ještě ve školním roce, protože borůvky na Pardubicku dozrávají většinou ve druhé polovině června. Sběr lesních plodin probíhal v naší rodině každoročně. A nebylo divu. V tehdejší době se ledacos koupit nedalo, a tak se to řešilo vlastními silami.
Když tatínek bezpečně zjistil, že jsou borůvky už zralé, vypravila se celá naše rodina na jejich sběr. Přímo v Pardubicích borůvky nerostly, a tak jsme celá léta na ně jezdili vlakem do Vrbatova Kostelce. Je to malá ves ležící na Chrudimsku mezi Skutčí a Nasavrkami. V sobotu ráno jsme vyrazili na vlakovou zastávku Pardubice-Závodiště. Sběračů borůvek se tam sešlo více, bylo to zřejmé podle kbelíků a jiných neobvyklých nádob, kterými byli lidé čekající na vlak vybaveni. I můj tatínek nesl velký plastový kbelík a já se sestrou jsme třímaly bandasky. Maminka měla na starost baťoh s jídlem pro celou rodinu. Cesta vlakem příjemně ubíhala a za necelou hodinu jsme vystoupili z vlaku ve Vrbatově Kostelci. To už nás nebylo jen pár, celý průvod sběračů borůvek mířil k lesu. Naštěstí lesy byly po obou stranách silnice a brzy ten dychtivý dav pohltily.
Ruční sběr borůvek je drobná a piplavá práce, ale když člověk není v lese sám, bývá u ní občas i veselo. Maminka si sem tam pobrukovala písničky, tatínek si občas stěžoval na svá záda, ale my se sestrou jsme poskakovaly od jednoho borůvkového keříku ke druhému. Jakmile jsme naplnily svou bandasku, přesypávali jsme ji do tatínkova kbelíku. Bylo nám jasné, že se z lesa nedostaneme dřív, než bude kbelík plný. Malér byl, když jsme občas o vlastní bandasku zakoply a borůvky se rozsypaly. To se objevilo i pár slziček. Když se utřely rukama od borůvek, stali se z nás rázem indiáni. A zase bylo veselo. Pokud nás nevyhnal z lesa déšť, končívali jsme se sběrem pozdě odpoledne. Unavení jsme se vraceli na zastávku a čekali na nejbližší vlak domů. Někdy bývalo čekání dost nekonečné, i vlak jel cestou zpět nějak pomaleji než ráno. O zpracování borůvek se postarali již rodiče, my se sestrou jsme vždy padly do postelí a tvrdě usnuly. Jak by ne, po tak záslužné práci.
A ráno se z kuchyně linula vůně čerstvého borůvkového koláče. Dodnes si pamatuji ta příjemná borůvková probuzení. Loni jsem podlehla té kouzelné voňavé borůvkové vzpomínce a vyrazila jsem pro pár čerstvých borůvek do hradeckých lesů. A výsledek? Keříky borůvek byly hodně nízké, borůvky byly mnohem menší, než si je pamatuji ze svého dětství. Záda mě bolela asi stejně, jako bolívala mého tatínka. Borůvek jsem nasbírala všeho všudy asi půl litru. A přes veškerou prevenci jsem si z lesa přinesla pět přisátých klíšťat. Na borůvkových knedlících si pochutnal jen můj manžel.
Prázdniny jsem jako každý rok trávila u prarodičů v Jilemnici. A tam sběr lesních plodů samozřejmě pokračoval. V červenci byly na řadě maliny. Čím více se jich podařilo nasbírat, tím větší zásobu malinovek vyrobila babička na zimu. Do paměti se mi důkladně vryla hlavně jedna „malinová“ vzpomínka. Tady býval velitelem akce „maliny“ dědeček. Dbal, abychom se se sestrou do lesa vhodně oblékly. Důležité byly dobré boty, dlouhé kalhoty i dlouhé rukávy, abychom se mohly prodírat malinovým houštím. Každá z nás měla velkou bandasku, kterou jsme si v lese uvazovaly šátkem k pasu nebo pověsily na krk. Bylo potřeba mít volné obě ruce na rozhrnování houští a trhání malin.
Malinových pasek bylo v okolních lesích mnoho. Stačilo jen si vybrat tu, kde bylo malin nejvíc a byly největší a nejšťavnatější. Ty první kousky samozřejmě neputovaly do bandasky, ale do našich úst. Dědeček maliny na rozdíl od nás neochutnával, ale rychle plnil svou maxi bandasku. Jednou však krátce poté, co jsme dorazili do lesa, za námi přišel, nesrozumitelně mluvil a dost divoce gestikuloval. Došlo nám to, až když se na nás pokusil vypláznout jazyk a naznačil, že ho do jazyka píchla vosa. Překotně jsme vyrazili na cestu domů, v čele s otékajícím dědečkem a s poloprázdnými bandaskami. Tak velký úprk úvozem mezi poli jsem od té doby nikdy nezažila. Zastavili jsme se jen u kapličky sv. Isidora, která byla po cestě a pod ní byla studánka. Dědeček si studenou vodou ochladil natékající jazyk i tváře. Namočil si ve studánce všechny šátky a omotal si jimi hlavu. Ani nevím, jak jsme doklopýtali domů. Jen si pamatuji tu úlevu, když si babička převzala péči o opuchlého dědečka. Naštěstí nebyl alergik a večer byl už fit.
Kromě této vzpomínky mi z této doby zůstal jeden (zlo)zvyk. Než dám do úst malinu nebo ostružinu, prohlédnu si ji ze všech stran.
