Milostný dopis mé lásce
FOTO: autorka

Milostný dopis mé lásce

27. 2. 2019

Můj příspěvek se nebude nést v duchu lásky k lidské bytosti, jak by název napovídal, nýbrž je mým osobním vyznáním dechberoucí nádheře Českého středohoří, zapomenutého ráje. 

Je to už 10 let, co jsem se přestěhovala ze Slovenska do Čech, konkrétně do Prahy - Zbraslavi. Důvod mého "přesunu" byl velmi prozaický - LÁSKA. Jelikož mi v té době už nebylo krásných 18, uvědomovala jsem si, že pálit za sebou mosty "pouze" kvůli lásce si jako rozumně uvažující žena a matka dovolit nemohu, avšak vzácná kombinace vztahu a práce mému rozhodnutí napomohla.

I začala jsem žít život, jaký jsem si ve svých představách vysnila. S mužem, kterého jsem bezmezně milovala a obdivovala, s prací, která mě bavila i naplňovala, ve městě, které jsem opěvovala a ve kterém jsem již od svých dětských let toužila žít. Dokonce se nestydím napsat, že to byly do jisté doby pro mě nejkrásnější chvíle mého života.

A přece! Chvíli co chvíli se ve mně vynořovaly pocity, které jsem ze začátku nedokázala pojmenovat, bylo to něco, jako když Vám "duše pláče". Důvod byl prostý. Plakala smutkem a steskem za rodnou krajinou, za úchvatnými, kouzelnými kopci domoviny, ve které jsem vyrostla, žila, přivedla na svět a vychovávala tři syny, pracovala. Uvědomila jsem si, že až v okamžiku, kdy člověk opustí místo svého zakořenění, dokáže v plné síle pocítit spjatost s prostředím své rodné hroudy.  

Kde ale v Praze vzít kopce! A navíc takové, které by mi připomínaly krajinu pod Tatrami.

I nebylo zbytí a začalo hledání. Výlety a vyjížďky do kraje kolem Prahy, zajisté, i s brilantním historickým výkladem a nadějí, že se mi tady podaří najít svůj kus země, země která by mě uchvátila. Ano, krajina kolem Berounky a Vltavy je pěkná, malebná, ale mně jaksi nic neříkající. Naštěstí nezůstalo pouze u okolí Prahy. Při svých pracovních cestách jsem měla možnost poznat i jižní Čechy, Vysočinu, Krkonoše i jiná místa. Pravda, rozmanitá, překrásná, přímo líbivá česká krajina, ale stále to nebylo to, co jsem hledala.
Nakonec přišel partner s návrhem, že mě ještě provede krajinou severních Čech, která má pro něj osobně zvláštní význam a s kterou je spjat víc než s kterýmkoliv jiným koutem Čech. "Severní Čechy? Co tam můžu proboha vidět?", byla moje reakce, na kterou jsem se v tom okamžiku zmohla. Z informací, které se ke mně dostaly, ať už ve škole v hodinách zeměpisu, z televize, nebo z vyprávění, jsem si velké iluze o této části země nedělala. V mých představách se jevila jako měsíční krajina s povrchovými doly, továrními komíny, z velké části s nepřizpůsobivými obyvateli a dobrodruhy. A jelikož tento návrh přišel zároveň s podzimem, zdálo se rozumné odložit výlet na sever až na dobu jarní.

Dny ubíhaly a já, zaneprázdněna různorodými činnostmi, jsem se utěšovala a neztrácela naději, že krajina, která by mě dokázala na první pohled okouzlit, někde přece být musí, ale severní Čechy? Skutečně mi to přišlo jako návrh nehodný realizace.
I stalo se, že v rámci mé další pracovní cesty jsem jednoho dne vyjela za zákazníkem do Mělníka. Ti z vás, kteří jezdí po dálnici D8, tzv. Drážďanské, či dříve Teplické, vědí, že po výjezdu z Prahy v jistém bodu, kde končí stoupání, se jako mávnutím kouzelné hůlky otevře nádherná krajina.

Pro mě to byl okamžik vyplněného snu, ve kterém se mi naskytl "pohled Bohů", pohled na úchvatné panoráma kam jen oko dohlédlo, cosi přímo neskutečného. V tu chvíli, dálnice-nedálnice, i za cenu případné pokuty jsem odstavila auto na krajnici, kochala se tou neuvěřitelnou nádherou a jen těžko se mi chtělo uvěřit, že před sebou mám severní Čechy. A moje pocity? Slovy je vyjádřit nebylo možné, snad jen nádhernými tóny mého srdce by se dalo z části vypovědět to, co se ve mně v té chvíli odehrávalo. Bylo to něco jako fata morgana, než jsem si uvědomila, že to, co vidím, není žádny přelud, je to skutečnost. I když jsem neměla ani ponětí, na jaké že to vrcholy se dívám, přitahovalo mě k nim nepopsatelné mocné kouzlo. V tu chvíli jsem už s jistotou věděla, že právě toto je místo, které jsem po celou dobu marně hledala.

Ty fascinující horizonty kuželů, vyzařující něco magického, tajemného, přímo až démonického, jako kdyby to byly kopce pohádkově děsivých zkamenělin dávných živlů. Z mé strany to byla láska na první pohled, ze které už nebylo úniku, a současně jsem si uvědomila, že moje hledání skončilo. Že už chci poznávat vrcholy, které se tyčily přede mnou, a krajinu, která je součástí té tajemné, až mystické nádhery. 

V ten den jsem se nemohla dočkat chvíle, kdy po návratu domů začnu opěvovat ten podmaňující kraj, kterého jsem alespoň na malý okamžik byla součástí. K mému úžasu mi partner sdělil, že to, co jsem dnes viděla a co mě tak uchvátilo, je České středohoří, nedílná součást severních Čech, krajina, kterou měl v plánu představit mi na jaře, doufaje, že si ji zamiluji.
A tak, za účasti partnerova odborného výkladu, jsem ještě v ten pozdní, avšak pěkný podzim začala blíže poznávat tajemnou krajinu a malebná údolí mnou tolik velebeného Českého středohoří. Následně, po přestěhování na Mělnicko, naše aktivity tímto směrem přirozeně zintenzivněly.

Psát o vší té nádheře, o magických kopcích Milešovce, Sedle, Házmburku, Borči, Košťálu, Lovoši a jiných, o podmanivých výhledech z jejich vrcholů, o bájném Řípu, který jsem ve své počáteční nevědomosti nazvala "kopečkem", aniž jsem si uvědomila, jak moc jsem tím urazila majestát této posvátné hory, zkrátka psát o tom všem by zajisté vydalo na 20 příspěvků. Nejinak je to i s malebnými údolími Polabí a Poohří, s Portou Bohemicou - Bránou Čech, kudy si mohutná řeka Labe, ač klidného toku, přece tak hrdě razi svou cestu kaňonovitým údolím. Hříchem by bylo opomenout i prosluněné Litoměřice mnou tolik milované, plodné jižní stráně "Zahradou Čech" zvané, hrdou Roudnici, které vévodí do nebes se tyčící zámek s neméně monumentálním mostem přes řeku Labe. A co teprve Ústí nad Labem, kraj zrodu Přemyslovců, město s průmyslovou tradicí a s tak výrazně poznávacími prvky jako Mariánská skála, tajemný a vždy nevrlý Střekov, Větruše pyšně čnící nad údolím řeky a zajisté i chemička, tak neodmyslitelně patřící ke koloritu města..

České středohoří je pro mě krajinou neobyčejně zajímavou, je pro mě krajinou divukrásných kopců, kopečků, vršků a svahů, krajinou žírné půdy a vzácného kvítí, už praotcem Čechem oslavovanou, krajinou nikdy nekončících kontrastů, v níž se snoubí impozantní tajemné síly vrcholů s naprosto pohádkově kouzelnými, sluncem vyšperkovanými, přímo líbeznými údolími. Vnímám ho jako kolébku nejstarších českých mýtů a pověstí. Tak majestátní démonickou nádheru mohly vytvořit snad jen podivné, mefistovské temné síly.

Nelze popsat všechnu tu nezaměnitelnou krásu v jednom příspěvku, aniž bych se neopakovala ve velebení tohoto mystického území, co ale napsat ještě můžu, je zjištění, že tak jedinečný a ojedinělý krajinný útvar evropského dosahu, pro který až do cca r. 1880 byl používán název Český ráj (Böhmisches Paradies), je zcela nepochopitelně širší veřejností neprávem opomíjen.


Ať jsou blažení ti, kteří v lásce a míru vstupuji do kouzelné země ztracených hradů a tajemných pokladů. Jsem vděčná, že mi bylo umožněno tuto scenérii nejen uvidět, ale dál poznávat. Přijala jsem ji za svou a věřím, že i ONA, krajina tak okouzlující, přijme mě...

Zázrak, který svírá srdce.

 

 

 

Soutěž pro nováčky II.
Autor: Redakce
Hodnocení:
(5 b. / 25 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 43. týden

Tento týden se budeme ve vědomostním kvízu věnovat památkám kulturního světového dědictví zapsaných na seznam UNESCO.