Už mě nic nezajímá. Nikam nechodím. Nemám kam, nemám s kým. Nic není, jak bývalo. Nějak už dožiju. Tento způsob reakce na ztrátu partnera je častější, než by se zdálo. Jedná se totiž o lidi, kteří nejsou vidět. Tím, že se uzavřeli, jako by neexistovali.
Často se jedná o ty, kteří byli na svém partnerovi velmi závislí. Dá se říct, že ve vztahu byli tím slabším, ne dominantním. To není míněno špatně, obvykle to tak ve vztazích bývá, že jeden je aktivnější, více rozhoduje a řídí a ten druhý se podřizuje, nechává se vést a vyhovuje mu to tak. Je jedno, jestli jde o ženy nebo o muže, dominantnější může být ona i on. Nebo jde často o lidi, kteří byli ve vztahu partnerem či partnerkou opečováváni. Nemuseli se o nic starat, vše zařizoval ten druhý.
„Na našem patře žili manželé, tipuju jim tak kolem osmdesáti. Před časem pán zemřel. Po několika měsících jsme si uvědomili, že paní vůbec nevidíme. V bytě bylo ticho, nevycházela ven. Věděli jsme, že žije, protože jsme ji občas viděli brzy ráno jít do obchodu a zase zpátky, ale jinak prakticky nevycházela. Přitom dříve často někam chodila, dávala se s lidmi do řeči, sedávala v nedaleké cukrárně, stále jsme se potkávaly,“ vypráví šedesátiletá Alena, která žije na jednom ostravském sídlišti. Nedalo jí to a jednou na sousedku zazvonila. „Trvalo to nějakou dobu, pak otevřela. Překvapilo mě, jak za těch pár měsíců sešla. Byla bledá, zhubla, oči ztratily jiskru. Ptala jsem se jí, jestli něco nepotřebuje, jestli nechce přijít na kávu, popovídat si. Vypadala zaskočeně. Myslím, že nebyla ráda, že jí věnuju pozornost. Řekla, že nic nepotřebuje.“
Paní asi rok poté zemřela. Její dcera pak Aleně vyprávěla, že poslední dobou bylo velmi těžké s ní mluvit. Na vše odpovídala, že už nic nepotřebuje. „Nic ji nebavilo, po smrti muže se naprosto uzavřela před světem. Ona, bývalá učitelka a amatérská herečka, která měla celý život spoustu zájmů a byla vždy hovorná a přátelská, ztratila smysl života. Po smrti manžela svůj život radikálně změnila,“ vysvětluje Alena.
Podobných případů je více, než si myslíme. Ale pozor, takový přístup k ztrátě partnera je nebezpečný. „Ti lidé se stahují do sebe, mnohdy přestanou vycházet ven. Kromě toho, že se trápí, se však na nich v mnoha případech začnou projevovat symptomy demence. Oni přestávají mít stimulaci. Vše souvisí se vším a právě tyto případy jsou ukázkou, že když člověk přestane aktivně žít, přestane procvičovat svůj mozek a projeví se to na jeho fyzickém i psychickém stavu,“ říká Dana Steinová, která se zabývá trénováním paměti a vede Centrum celoživotního vzdělávání.
Příbuzní, sousedé a známí takových lidí pak říkají: Ten pán se nedokázal vyrovnat se smrtí své ženy. Ta paní se od smrti svého muže velmi změnila, celá sešla.
Na jedné straně je to hezké. Dotyční své protějšky milovali, s jejich ztrátou se jim rozpadl svět. Na straně druhé se tím sami řítí do spirály velkých problémů, která opravdu v nejednom případě končí až vážnými psychickými poruchami či dokonce demencí.
Profesor Nicholas Christakis, který působí na Harvardově univerzitě, dělal dlouholetý výzkum na téma, jak ztráta dlouholetého partnera ovlivní zdraví toho, který po něm zůstal. Nejde jen o psychiku, zajímalo ho, zda ovdovění a osamění může mít vliv na fyzický stav. Za devět let výzkumu potvrdil, že stres ze ztráty partnera mnoha lidem opravdu přivodilo kolaps organismu či selhání srdce. „Smrt z žalu opravdu existuje. Smrt milovaného partnera je výraznou hrozbou pro zdraví a rizikem smrti pro vdovu či vdovce,“ tvrdí profesor Christakis.
Existují však lidé, kteří se se ztrátou dlouholetého partnera vyrovnávají přesně opačně. Bolest a smutek se snaží překonat činorodostí, aktivitou. Smrt manžela či manželky, druha či družky je pro ně stejně bolestná jako pro ty, kteří se uzavřou před světem, jen se s ní vypořádávají přesně naopak.
„Když táta zemřel, maminka se po třech měsících naprosto zbláznila. Pořád někde běhá, zapsala se do řady kroužků. Nikdo o sebe tolik nedbala. Nechala si zvednout víčka, stále sedí u kadeřnice, nakupuje si oblečení. Vypadá to, jako by ožila. Nechápu to, protože mi vždy s tátou připadali šťastní. Nezdálo se mi, že se cítila nějak utlačovaná, naopak tatínek ji spíše lákal na výlety a do společnosti a ona nejraději koukala na televizi. Ale teď se chová divně, jako by najednou ještě něco chtěla ze života urvat. Nevíme, co si o tom myslet a přijde nám to vůči tatínkovi, který už tady není, tak nefér,“ vypráví pětačtyřicetiletá Veronika o své sedmdesátileté mámě. Jenže ta to vidí přesně opačně. „Když Petr zemřel, měla jsem pocit, že na mě v bytě vše padá. Vše mi ho tam připomínalo. Tak jsem si nechala jen pár jeho fotek, ale jinak jsem byt přestavěla. Hodně věcí jsem vyhodila. Potřebovala jsem si vytvořit pocit, že začínám nový život. S tím souvisí, že dělám to, co jsem dříve nedělala. Zaměstnala jsem si mozek, vyplnila čas, a tudíž se netrápím, nemyslím na něj. Že to někomu připadá divné? Co je komu do toho? Dokud člověk ztrátu partnera nezažije, nemá do toho co mluvit,“ tvrdí.
V souvislosti s tím, jak se nyní lidé dožívají čím dál vyššího věku, je vysoce pravděpodobné, že je ztráta životního partnera potká. Zkrátka, jednoho z páru to potká rozhodně. Je jen otázkou, kdy a jak se s tím poté vyrovná. Jakou cestu vypořádávání se s touto situací zvolí.
Psychologové, kteří se tímto tématem zabývají, říkají, že lidé velmi často volí jednu z výše zmíněných cest, které jsou obě poněkud extrémní. Daleko lépe by pro sebe udělali, kdyby se poddali přirozenému smutku, pláči, truchlení. A počkali, co se bude dít dál, nesnažili se svůj život v reakci na smrt blízkého radikálně a rychle měnit. Třeba ty změny nakonec do jejich životů vstoupí samy, pomalu, přirozeně.
