Celé to začalo někdy začátkem srpna jedním obyčejným telefonem. Přítelkyně mého syna Petra, Ráďa mně zavolala a zeptala se, jestli mám dovolenou “Ano, mám”, odpověděla jsem. Tak si zarezervuj dovolenou od 10.10. do 14.10.2018. A já na to “kam pojedeme?”, To se dozvíš, až na to bude ten správný čas .
Společně s Rádinou maminkou jsme začaly vyzvídat… Kam pojedeme? Jaké si máme vyměnit peníze? Bude tam teplo nebo zima?. Snažily jsme se vyzvědět alespoň něco… Budou to Maďarské termály jako na jaře? Nebo nás vezmou do Zakopaného, kde se jim loni tak líbilo? A nebo, že bychom vyrazili na Slovensko? Neřekli nám vůbec nic spekulovaly jsme čím dál víc a jediné, co nám prozradili, bylo - vezměte si plavky a eura, těmi se dá platit všude.
Dny se vlekly a neustále jsme spekulovaly o tom, kde to asi bude? Když v tom jsme zjistily další indícii… “Bude to cca 6 hodin cesty”. A teď už jsme vůbec netušily a děti si z nás začaly vyloženě utahovat. Za 6 hodin dojedeme po D1 na Šumavu a nebo, když si pohneme, tak to za 6 hodin zvládneme na Ukrajinu ”Brr, tam jsem nechtěla .“ Pár dnů před odjezdem jsem dostala seznam, na kterém bylo napsáno, co si můžu a co si nemám brát. Děti říkaly, že se tentokrát musíme uskromnit. V autě nás bude 5 a syn si na dovolené chce zahrát golf, tak bude mít v kufru vybavení. No dobrá, zabalila jsem si jen to nejnutnější a plna očekávání jsem se těšila, až přijde onen den D.
V den D jsme o půlnoci nasedli do auta a vyrazili ještě pro Rádiny rodiče. Samozřejmě jsme se my starší zase hádali, kam jedem, a mladí se jen nad našimi tipy usmívali.
Peťa ten den měl za sebou již více jak 600 km za volantem, protože byl na služební cestě a spal jen hodinu. Báli jsme se, aby nezaspal, když říkal, že cesta bude cca 6 hodin. On nás ale uklidnil, že se bude střídat, a že nebude celou cestu řídit sám.
Najednou jsme zastavili na velkém parkovišti ve Vídni a Peťa říkal, "teď se vystřídám a bude řídit někdo jiný”. Čekala jsem, že se vymění s Ráďou, ale on řekl „vystupovat, dál tímto autem nejedeme.“ V klidu jsme se vybatolili a pro dobrý pocit ještě většina z nás sáhla po řízku. Procházím se kolem auta a blaženě si zakusuji, když vtom si všimnu, že jsou okolo vidět letadla.
Nic netušíc jsem to oznámila ostatním. Peťa se usmál a mrkl na mě. "Peťo, snad mně nechceš říct, že poletíme." Zděšeně jsem se zeptala. A málem se udusila soustem, které mi hned přestalo chutnat.
Ano, odpověděl pobaveně. To ne, já jsem ještě neletěla, já jdu domů. Všechno je jednou poprvé, maminko. Už jsem ani řízek nedojedla, jak se mi vzpříčil v krku.
Na letišti nás odbavili a při čekání na odlet jsme opět tipovali. Let měl být v 5.20 hod. Když se přiblížila doba odletu, Ráďa se mě zeptala, kam bych chtěla letět, aniž bych nad tím přemýšlela, tak jsem řekla: „na Mallorku.” Kolikrát, když jste se odtud vrátili a mluvili o tom, jak je tam krásně, tak jsem si říkala, jak by se mi tam líbilo. „Tak pojď.!" Vzala mně zavazadlo a šli jsme se zařadit na konec dlouhé řady. Na panelu před námi vidím Palma de Mallorca, odlet 5.20. Tak to mně opět spadla brada.
Pobyt na Mallorce byl jeden velký příjemný sen. Krásné počasí, ubytování v hotelu, každý den cachtání v moři. Navštívili jsme Marineland, kde jsme zhlédli mimo jiné představení papoušků a nádhernou show lachtanů a delfínů. Navštívili jsme akvária v Palmě, několik vyhlídek a moc jsme si to tam užili. Prošli jsme si noční hlavní město (Palma) i nejsevernější vyhlídku na Mallorce (maják Cap de Formentor), nebo malebné městečko Valdemosa.
Děti se nám snažily ukázat co nejvíce krás půvabného ostrova, které dobře znají.
A taky jsme zažili momenty dojetí. Na jedné vyhlídce jsme se potkali s přáteli. Lenka (Češka, žijící na Mallorce) a její přítel JuanDe (rodilý Mallorčan). Děti je dobře znají, protože se pravidelně navštěvují. Sedli jsme si s nimi do příjemného baru na vyhlídce, povídali si a fotili se. Na závěr ještě navrhli, že se podíváme do muzea opodál, kde je ještě hezčí vyhlídka. A byla to opravdová nádhera. Procházeli jsme se zahradami, dělali fotky na památku a moc si to užívali.
Když to z ničeho nic přišlo a ani nevím, jak se to stalo. Radečka seděla na zídce a chystala se na fotku. Z ničeho nic se u ní objevil Peťa s kyticí v ruce, a aniž bychom to někdo čekali, požádal ji o ruku. Během chvíle jsme všichni brečeli a prožívali sílu tohoto nádherného okamžiku.
Celá dovolená bylo jedno velké překvapení, které se našim mladým podařilo dokonale utajit.
Jsme jim vděční, že všechno zařídili, domluvili a že to s námi staršími vydrželi.
Dlouho jsme po návratu vzpomínali na to, jak to bylo nádherné, a chtěli jsme od dětí poslat fotky. Vím, že mají spoustu práce a Peťa je hodně na cestách, tak jsem chápala, když mi říkal, že je musí nejdřív protřídit. Týdny utíkaly a já už jsem pomalu přestávala věřit, že mi je pošle, ale věděla jsem, že až se o vánocích sejdeme, už se nebude mít na co vymluvit.
A taky že ne. Opět nás mladí všechny překvapili. Nebylo to o tom, že nám fotky nechtějí dát, ale záměrně nás napínali a přitom tiše připravovali pro každého zvlášť fotoknihu na míru. Nejen pro mě, ale i pro Rádiny rodiče, to bylo úžasné překvapení a zážitek, podtržený fotoknihami pod stromečkem.
Raduško a Peťo, děkujem Vám.
