Je to už hodně let, bylo jaro a my se rozhodovali, kam v létě na dovolenou. Můj muž přišel s nápadem, že bychom se mohli zúčastnit jakéhosi sezení v luxusním prostředí hotelu, kde nám dají zajímavou nabídku. Podotýkám, že tenkrát bylo „řádění šmejdů“ teprve v začátcích.
Bytostně nemám ráda, když se mi něco vnucuje, ale aby byl klid, šla jsem s myšlenkou, že to holt přetrpím, vyslechnu, zdvořile poděkuji a odejdeme. Jednalo se o nějakou nabídku apartmánů ve Španělsku, snad k pronájmu (pochopitelně se zaplacením dopředu, jak jinak).
Dostavili jsme se, usadili nás ke stolkům, kde veprostřed byla karafa s vodou a plavajícím kolečkem citronu. Najednou se odevšad začali rojit mladí lidé a šikovali se proti nám do řady. Jako u vytržení jsem sledovala, jak každý z nich, jeden po druhém, vystupuje z té řady a odříkává svou naučenou litanii. A litanie to byla podivná a hlavně velice agresivní. Po necelých pěti minutách jsem si byla jista, že žádný apartmán ve Španělsku nechci a sledovala jsem to čistě ze zájmu a s úsměvem, co se z toho vyklube. Úsměv mne ale rychle přešel.
Najednou nás vyhnali od stolečků a museli jsme si sednout do nějaké zasedací místnosti. Zase před námi stáli jako dozorci a jejich agresivita se začala rychle stupňovat– okamžitě se mi vybavilo: Stanfordský experiment !!! Působili….dneska by se řeklo jako „umělá inteligence“, roboti! Bože, možná, že to jsou mimozemšťani , vždyť se tak i chovají, ne jako lidi !!! Přestalo se mi to líbit. Chtěla jsem vstát a odejít, ale muž mne zadržel, že je na to zvědavý, jak to bude pokračovat.
Pár z nás začalo mít dotazy, mezi nimi i můj muž, kterého je dost těžké napálit. Jakmile mimozemšťani zaregistrovali vzdor, hbitě, naučeně se přeskupili jak při spartakiádě a najednou se začali mísit mezi nás…nejvíc mezi ty, které si vytipovali jako buřiče a svéhlavce. Takže se nevybíravě nacpali i mezi manželské páry, aby zamezili jakékoliv konverzaci ! Začalo mi být divně od žaludku a vzrůstající stres mi velel UTEČ ! Jenže to bych musela přeskočit několik řad jak pérák, seděli jsme uprostřed.
A psychologická masáž pokračovala…fascinovalo mne, jak lidi zkrotli, nikdo se už neodvážil něco říct a viděla jsem, že někteří začali i podepisovat nějaké papíry…tak, teď nás unesou do létajícího talíře a pustí nás jedině s nějakými kosmickými hrnci, které si ovšem zaplatíme našimi úsporami. Nebo spíš nám prodají v tomto případě neexistující apartmán! Co mne nejvíc ničilo, že lidi mlčeli, a to tam nebyli jen nějací naivní přestárlí důchodci, ale i lidé v produktivním věku, jako jsme byli my. Jsme s manželem beran a střelec = vražedná kombinace bojovníků, on je ale ten uvážlivější, já střílím hned. Vyletěla jsem ze židle a do ticha zvýšeným přísným hlasem řekla, že MY ODCHÁZÍME. Mladík mezi mnou a manželem se nehodlal jen tak vzdát a nechtěl mne pustit. To už bylo na mne moc, takže jsem upustila od veškeré slušnosti a téměř zařvala, že jestli se okamžitě nezvedne a nepustí mne, že ho nakopnu.
Kdyby nepustil, skutečně nevím, co bych dělala, luk ani šípy jsem s sebou neměla…naštěstí se mě asi tak lekl, že bez odporu vstal a nechal mne projít. Ostatní mimozemšťani, postaveni tváří v tvář jiné agresivitě, znejistěli. Asi neměli v příručkách popsáno, co s vzteklou ženskou.
Přemýšlela jsem, kdo stál za touto akci, jaký „Velký organizátor“. Protože ti mladí byli zmanipulovaní zrovna tak, jako my. Nalákáni na peněžitou odměnu, pochopitelně, zrovna tak jako my na pofidérní apartmán. Nejvíc mě ale mrazilo z toho, jak snadno se z lidí stane stádo poslušných ovcí, neschopných jakéhokoliv odporu. To jsem teda zažila v přímém přenosu. Někteří jsou k tomu vedeni strachem, druzí vidinou snadného zisku či nějaké „výhody“. Mimozemšťani se poté začali mezi námi docela rozmnožovat a byla jich ( a možná ještě je) mezi námi spousta. A jsou „za talíř čočovice“ schopni zřejmě udělat cokoliv…