Co vás teď zaměstnává ze všeho nejvíc?
Tak to jste se trefila! Dneska večer mám premiéru v divadle MANA v Praze ve Vršovicích, a to jsem pěkně nastydlý. Hra se jmenuje Letní den a napsal ji před pětatřiceti lety Slawomir Mrožek, slavný polský absurdní dramatik. Tedy on sám o sobě absurdní nebyl, ale jeho hry ano. Premiérou završíme naši dvouměsíční řeholi, kdy jsme na představení tvrdě pracovali. Je to hra pro tři lidi. Hrát ji budeme tak dvakrát měsíčně, protože titulů v divadle je hodně a musíme se vystřídat. Rád bych pozval čtenáře na nějakou reprízu.
Poslyšte, divadlo MANA, tam jsem nikdy nebyla.
Tohle divadlo zahájilo už dřív, někdy před dvaceti lety, ale provoz byl omezený. Až od loňského září se tam hraje pravidelně, zdejší produkce se stará o fungování divadla a jeho rozvoj. No přijďte se podívat.
A kromě té premiéry, co děláte?
Dělám to, co mám rád, načítám audioknihy, občas nějaké natáčení... asi jako každý z nás. Ještě hraju v Divadle Na Fidlovačce. Tam se trochu změnila struktura a divadlo nabralo jiný vítr. Jelikož je to komerční divadlo, tak sice nějaký soubor má, ale není to klasický soubor, spíš se herci nabírají na konkrétní role. Proto je jich strašně moc. Mám na repertoáru pořád tři věci, takže je budu dohrávat a uvidím, co dál.
Slyšela jsem, že taky učíte herectví. Kde?
Na Mezinárodní konzervatoři v Praze. Mám pátý ročník a s ním teď v pololetí dělám takovou jednoaktovku, to se těším. Jsou tam ohromně šikovní lidé, baví je to a mě to díky nim baví taky. To je vzájemné. Na konci školního roku budou přehrávky, připravuju absolventské představení, to všechno je strašně příjemná práce.
Na co se kromě té premiéry a hezkých rolí ještě těšíte?
Až skončí zima. (směje se)
Vy ji nemáte rád?
Ale to víte, že si na ní najdu to hezké. Zkraje roku jsem byl třeba pět dní v Peci pod Sněžkou, kam jezdím pravidelně už asi deset let za kamarády. Jenže teď, obávám se, si budu moct dovolit nanejvýš tak někam na dva dny. Mám poměrně dost práce, což je dobře, takže termíny mám zabukované a nemůžu si dovolit vypadnout na čtrnáct dní nebo i na týden. Občas jezdím do Rakouska. Jel bych i někam dál, do Francie nebo Itálie, ale tam už to chce aspoň týden. A zase se dostáváme k té časové tísni.
Jaký jste lyžař?
Dneska už víc jezdím na snowboardu. Lyže samozřejmě mám, ale prkno mě baví víc. Ale běžky si beru a když je hezky, vyrazím nahoru na hřebeny.
Máte nějaké oblíbené místo, kam se rád vracíte?
České středohoří, Český ráj, Adršpašské skály... Nejsem žádný horolezec, ale mám to tam rád jako běžný turista. Ven jezdíme každý rok do Řecka, to je moje srdeční záležitost. I když už i tam je to dost zkomercionalizované, už to zkrátka není to Řecko, jaké bývalo. Ale ještě pořád se najdou oblasti, kde vás neokrádají a jsou slušní. Zato Chorvatsko už mi leze krkem. Jezdíme tam už jen proto, že je blíž. Vždycky na týden na loď, mám kapitánské zkoušky. Rád bych zkusil na loď i Řecko, ale to by chtělo na čtrnáct dní. A jsme zase u toho. Zajistit letenky, domluvit lidi, aby se jelo v partě osmi až deseti lidí, to je docela složité.
Co zajímavého jste v poslední době četl nebo viděl?
Nádhernou knížku Skleněný pokoj, kterou Simon Mawer napsal podle skutečných událostí. Teď podle ní vznikl film, točil se přímo ve vile Tugendhat, tak jsem moc zvědavý, jak dopadl. Taky jsem viděl Bohemian Rhapsody, film o životě Freddieho Mercuryho. Moc hezky udělaný. Myslím, že dostane nějaké Oscary.
Jak to děláte, že z vás vyzařuje taková dobrá nálada?
Samozřejmě není každý den posvícení, občas vás potkají nějaké nehody, deziluze, to zná každý. Ale žiju přítomností, nežiju minulostí. Mám třeba spoustu fotek, jenže není čas si je prohlížet a ani to nechci dělat. Už je to za mnou, do minulosti se nevracím a nějakou velkou budoucnost neřeším, protože nikdo neví, co bude. Jsou to kolikrát maličkosti, které vás ovlivňují, třeba vyjít si do přírody. Já i tady v Praze jdu se psem ven na tři, čtyři hodiny a vyčistím si hlavu. No a důležité je, aby spolu lidé dokázali vycházet a byli na sebe milí.
