Češi utratí ročně jen za veterinární péči pro své domácí mazlíky dvě miliardy korun. A další dvě miliardy za krmení. V celé polovině českých domácností je kočka nebo pes, v mnohých obojí. V tomto směru se nám žádný evropský národ nevyrovná.
Organizace Eurogroup for Animals zveřejnila zprávu o stavu psů a koček v Evropské unii. Počet domácích mazlíčků odhaduje na sto devadesát sedm milionů, z čehož je přibližně čtyřiašedesát milionů koček a šedesát milionů psů. V jednotlivých zemích jsou značné rozdíly, zatímco například ve Velké Británii či Francii je mnohem více koček, u nás v Česku převažují psi.
Z nejnovějších čísel německé organizace Verband für das Deutsche Hundewesen vyplývá, že jsme co do lásky ke psům absolutními rekordmany. Například ve Francii žijí psi pouze v osmatřiceti procentech domácností, ještě méně jich je v Belgii, Irsku. V Německu či Norsku najdeme psa jen ve třinácti procentech domácností a ve Švýcarsku dokonce jen v desíti.
Přesný počet psů u nás nikdo nikdy nespočítal. Jde o odhady, protože úřady a Státní veterinární správa disponují pouze údaji o psech a kočkách s průkazem původu a o těch, za které majitelé řádně platí poplatky. Z těchto čísel vyplývá, že v Česku nyní žije přes dva miliony psů a stejný počet koček.
Zvířecí charakteristika
Výsledkem celé této situace samozřejmě je, že milovníci domácích mazlíků se dělí na dvě skupiny: kočkaře a pejskaře. Když se pustí do diskuse, často to končí hádkou. Zda je lepší společník kočka nebo pes je totiž téma, které lidstvo rozděluje na dva nesmiřitelné tábory. Kočkaři zkrátka milují kočky, pejskaři psy a také ti, kteří mají doma kočku i psa, dokážou dlouhé hodiny vyjmenovávat argumenty, v čem tkví přednosti a nectnosti obou.
„Ti, kdo mají doma psa, jsou pečlivější, disciplinovanější a racionálnější. Příznivci koček jsou naopak kreativnější, dobrodružnější, ale také méně rozumní a zodpovědní. Obvykle na lidech poznám, zda jde o majitele psa či kočky,“ tvrdí veterinář Alexandr Skácel, který se specializuje na psychiku zvířat.
„Majitelé koček jsou labilnější, často jde o lidi s psychickými problémy. Jde o lidi citlivé, intuitivní, ale také svobodomyslné, kteří nemají potřebu ostatní řídit. Naopak majitelé psů mají rádi, když má vše v životě svůj řád,“ vysvětluje zvěrolékař – psycholog.
Pokud si však někdo přece jen není jistý, zda je v srdci kočkař nebo pejskař, může si z různých testů předem udělat jasno. A je to vhodné zejména ve vyšším věku. Nejčastěji si totiž zvíře do domácnosti pořizujeme ve věku nad pětačtyřicet let. Děti už jsou velké, odešly z domu, najednou máme hodně času, chceme si život něčím zpestřit, hledáme parťáka na vycházky. Pes či kočka často výrazně upevní dlouholeté manželství, které se už tak trochu potýká s nudou. Najednou je totiž o čem mluvit, zase se musíme o někoho starat, zase je doma legrace.
Tak, co je pro nás lepší?
Jenže kočka a pes jsou tak rozdílní, že zatímco pro někoho může být skvělým kamarádem do nové etapy života, pro jiného se stane spíše přítěží. Takže, jak vyřešit tu základní otázku: kočka nebo pes, pokud si sami nejsme jisti, ke kterému z nich nás to více táhne?
Veterináři i psychologové radí udělat si jednoduchý soupis následujících faktů, a to zejména lidem, kteří žijí sami:
1. Jak často jsem za poslední tři roky byl dlouhodobě mimo domov – v lázních, v nemocnici, na dovolené?
2. Jak často běžně chodím denně ven? Kolikrát je to pro mě příjemné a kolikrát je to pro mě už obtěžující?
3. Kolik hodin v kuse jsem obvykle každý den mimo domov?
4. Co jsem ochoten změnit ve svém bytě, jaké škody mi nebudou vadit a co je pro mě naopak nepřijatelné?
Pokud dojdeme k závěru, že jsme minimálně jednou ročně delší dobu mimo domov, čtyři denní vycházky jsou pro nás únavné, ale nevadí nám škrábance na nábytku ani fakt, že v bytě budeme mít kočičí záchod, začněme uvažovat o kočce. Samota jí nevadí tolik co psovi, přežije v pohodě to, že za ní párkrát týdně přijde sousedka, dá jí jídlo a pomazlí se s ní. A pokud jste líní a nejraději sedíte doma na gauči, jste pro ni ten nejlepší přítel.
Jestliže však škody v bytě nestrpíme, pořiďme si raději psa. Když dostane dobrou výchovu od štěněte, v bytě neškodí. Ovšem vynahradí nám to nekompromisním vyžadováním vycházek a vyčítavými pohledy pokaždé, když bude mít jen náznak, že se chystáme odejít ven bez něj. A když bude sám delší dobu, bude to pro něj utrpení, byť by ho někdo cizí krmil a hladil desetkrát za den. Takže, kdo chce společníka, který ho rozpohybuje, přivede mezi lidi a poskytne mu pocit, že na něm někomu nesmírně záleží, měl by volit psa.
V obou případech bychom si však zvířecího kamaráda ve vyšším věku měli pořizovat jen tehdy, když víme, že se o něj někdo postará, kdybychom museli na čas do nemocnice. Protože veterináři i provozovatelé psích hotelů se shodují, že s tím, jak přibývá psů a koček, přibývá i problémů, že o ně nemá kdo pečovat, když jejich starší majitelé onemocní.
