Díky větší informovanosti přibývá lidí, kteří se přiklánějí k vypořádání svého majetku pro případ smrti na základě zůstavitelovy vůle projevené v testamentu.
Starý občanský zákoník upravoval v testamentární dědické posloupnosti pouze závěť, případně listinu o vydědění. Zákon z roku 1964 původně umožňoval závěť formou notářského zápisu a závěť napsanou vlastní rukou pořizovatele, tedy závěť holografní. Později přibyla možnost závěti, kterou nesepsal zůstavitel vlastní rukou, pouze ji podepsal za přítomnosti dvou svědků, tzv. závěť alografní. Ve stejných formách bylo možné sepsat i listinu o vydědění.
Základem každého takového pořízení je, že vše musí být učiněno tak, aby při výkladu jeho obsahu nedocházelo k nesrovnalostem a následným dohadům mezi potenciálními dědici. Proto jsou jistějšími závěti sepsané notářem ve formě notářského zápisu. Platí obecné pravidlo: čím jednodušší, tím lepší. Tudíž je vždy nejúčinnější poradit se s notářem či aspoň advokátem, máme-li jakoukoliv pochybnost.
Nový občanský zákoník
Zákon č. 89/2012 Sb. (dále ObčZ) pořízení pro případ smrti značně rozšiřuje. Pořízením pro případ smrti se podle něho (§1491 ObčZ)) rozumí závěť, dovětek a dědická smlouva. Nadále sem patří i listina o vydědění nebo listiny o odvolání závěti či vydědění. Všechny formy spojuje skutečnost, že musejí být učiněny zůstavitelem osobně.
Závěť
Nejdůležitější pořízením pro případ smrti je bezpochyby závěť, tedy odvolatelný projev vůle, kterým zůstavitel pro případ své smrti osobně zůstavuje jedné či více osobám alespoň podíl na pozůstalosti, případně i odkaz (§ 1494 odst.1 ObčZ). Účinnosti nabývá až smrtí zůstavitele, který může závěť během života kdykoliv změnit, odvolat, zničit. Až moment smrti rozhoduje, kdo bude dědicem, případně odkazovníkem a o jaký půjde majetek.
Kdo je způsobilý
Základním požadavkem je právní osobnost a svépravnost. Závěť může pořídit jen člověk, a ten jako fyzická osoba má právní osobnost od narození do smrti. Tím je automaticky splněna první podmínka.
Svéprávnost je způsobilost nabývat pro sebe vlastním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem. Plné způsobilosti se nabývá obvykle dovršením 18 let, tedy zletilostí. Té lze nabýt i dříve, ale to můžeme pro účel tohoto článku pominout, stejně tak, jako omezení svéprávnosti pro osoby zletilé.
Obsahové náležitosti
Vyjdeme-li z předpokladu, že jsme způsobilí sepsat závěť a chceme tak učinit, je třeba dostát obsahovým i formálním náležitostem, díky nimž, až přijde čas, dojde k naplnění našeho záměru.
Podstatnou obsahovou náležitostí je určení osoby (případně skupiny osob) dědice nebo aspoň odkazovníka. Nikdo za nás prostě dědice nevybere. Nelze nechat třeba na dceři, aby rozhodla, kdo dostane moje obrazy... Dědicem nebo odkazovníkem je vždy jen osoba s právní osobností, tedy žijící fyzická osoba. Má ji i nenarozené dítě (v době smrti zůstavitele musí existovat jako plod a narodit se živé).
Dědici mohou být i osoby právnické (například obecně prospěšné společnosti, družstva a řada dalších – zjednodušeně je poznáme podle identifikačního čísla, IČO). Lapidárně řečeno, základem úspěchu realizace našeho přání je označit dědice (odkazovníka), co nejpřesněji.
Mezi další náležitosti patří určení podílu na pozůstalosti, což je důležité při větším počtu zvolených dědiců.
Formální náležitosti
Aby byla závěť platná, musí také po formální stránce obsahovat všechny náležitosti, požadované zákonem.
Jak praví § 1533 ObčZ: vlastní rukou musí být sepsán celý text závěti a závěť musí též vlastní rukou podepsat. Jakmile není jedna z těchto podmínek splněna, závěť je neplatná. Psát lze jakkoliv (tiskacím, psacím písmem, kombinovaně), ale vlastní rukou a tak, aby byl rukopis k přečtení. V zásadě nesejde na papíru (podkladem může být cokoliv, na co se dá psát), ani na označení, rozhodující je obsah, z něhož musí být patrno, že jde o závěť. Přesto je označení listiny nanejvýš vhodné, aby omylem neskončila někde v koši. Podpisem je míněno vypsání jména a příjmení osoby, která se podepisuje. Optimální je vypsání celého jména i příjmení, byť neplatnost nezpůsobuje ani zkratka u jména nebo pouhé příjmení. "Vaše Máňa, ani Vaše máma" zkrátka při zkoumání autentifikace závěti neprojdou.
Nejsme-li si jisti, nebo jakkoliv váháme, je nejlepší obrátit se na notáře a sepsat závěť ve formě notářského zápisu. Tato forma zůstává nejspolehlivější (následují závěť sepsaná vlastní rukou zůstavitele, pak závěť sepsaná nikoliv vlastní rukou zůstavitele, ale za přítomnosti svědků). Není třeba se obávat žádných astronomických sum. Odměna notáře je stanovena vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 196/2001 Sb. (Notářský tarif) a je pro všechny notáře stejná. V našem případě jde o pevnou sazbu 1 500 Kč, s poplatkem Notářské komoře 200 Kč a odměnou notáři 100 Kč činí celková suma včetně DPH 2 178 Kč.
Odkaz a odkazovník
Možná vás zaujal poměrně neobvyklý výraz odkazovník. Ten není dědicem. Odkazem se odkazovníku zřizuje pohledávka na vydání určité věci, popřípadě jedné či několika věcí určitého druhu, nebo na zřízení určitého práva (§ 1477 odst. 1 ObčZ). Uveďme si jeden z příkladů, kdy za splnění odkazu odpovídají dva dědicové: „Já, Vilma Režná, ustanovuji jako dědice mé kompletní pozůstalosti své děti, Jana Režného a Karla Režného. Své vnučce Janě Režné odkazuji kolo Author. V Praze 3.3. 2013. Vilma Režná, v. r.“ Dědici budou tedy oba synové. Vnučka Jana, coby odkazovník, má vůči nim pohledávku na vydání bicyklu, účastníkem dědického řízení ale není. Majetek nabývá nepřímo, zprostředkovaně od dědiců.
