Co obnáší obyčejný život? Toť otázka
pixabay.com

Co obnáší obyčejný život? Toť otázka

3. 2. 2019

K napsání tohoto článku jsem se odhodlala po zhlédnutí dokumentárního filmu 13. komnata Václava Noida Bárty.

https://www.ceskatelevize.cz/porady/1186000189-13-komnata/219562210800002-13-komnata-vaclava-noida-barty/

Při této 13.komnatě se mi vybavila příhoda z vlaku, cestou z Turnova do Pardubic. V Železném Brodě, do poloprázdného vozu, předními dveřmi nastoupili, poměrně hluční, tři studenti, nebo učni, nevím a usadili se na jedné ze „čtyřek“. Dveřmi na opačném konci vozu nastoupil chlapec a na moje souhlasné přikývnutí, zda je místo volné, s poděkováním usedl. Vyndal z batohu knížku a četl si. Byl slušně oblečený a značně nejistý. Tématu v knize, pro hlučné a nejapné narážky, snášející se ze „čtyřky“ na jeho hlavu, se očividně nemohl věnovat. Před zastavením vlaku v Semilech se „povedená“ partička připravovala k výstupu a chlapec stále seděl. Trochu se mi ulevilo, že..., nicméně strach v jeho očích mi na klidu nepřidal. Těsně před rozjezdem vlaku, s letmým pozdravem, rychle vystoupil. Z pomalu se rozjíždějícího vlaku jsem viděla tři vysmáté blbečky, slovy V.N. Bárty, „sráče“. Bylo mi smutno z pomyšlení na to, co onoho chlapce cestou z nádraží asi čeká.

"Mnoho věcí člověk musí prožít, aby pochopil." Ale co s tím, když pochopen okolím není?

Stane se, že potkáte člověka, který o životě který jste prožili nic neví, ale přesně ví, jak máte žít, co je pro vás dobrého, jak se máte chovat, vyjadřovat.....

Na první cestu do školy si nepamatuji, ale všechny další už ano. Byla to venkovská jednotřídka, první až pátý postupný ročník Obecné školy. Všechny děti učil pan řídící. Až do třetí třídy se mi ve škole moc líbilo, učení mě bavilo a měla jsem hezké známky.

Z důvodů nastupujících silných ročníků byla z jednotřídní školy dvoutřídní a do školy pro čtvrtý a pátý postupný ročník přišla nová soudružka učitelka. Na MNV dostala „potřebné informace" o žácích, které si při první příležitosti v převleku za Mikuláše 5.prosince téhož roku ověřila v rodinách. Vzor, kterým mi pan řídící až do třetí třídy byl, se rázem vytratil a postupně jsem si začala zvykat na potupné poznámky soudružky učitelky. I když jsem v učení nikterak nepolevovala, násobilku jsem uměla, jak když bičem mrská, vyňatá slova rovněž, tak přesto z jedniček byly trojky, z dvojek čtyřky.

Po dvou letech, plných ponižování, jsem po „namydlených schodech“ přešla na druhý stupeň ZŠ. Propast mezi „rovnými“, neboli přespolními, a „rovnějšími“ městskými, se prohloubila. Jako každá máma, která má ráda své dítě, si umím představit, co prožívala moje maminka, když viděla, kolik práce doma zastanu, a přitom, co chvíli mi musela čistit hnusné plivance a fleky od bláta na zádech kabátu.

A tak nekonečně dlouhé čtyři roky jsem se těšila, až ze školy vypadnu, v domnění, že ve světě dospělých se toto dít nebude, neboť dospělí přece mají rozum a neubližují ani slovem.

Jako naprostý outsider jsem s „odřenýma ušima“ přešla do učňovského střediska vzdáleného 110 km od domova. Po roce učení a neúspěšném pokusu, na návrh vedení školy, pro výborný prospěch, přestoupit na potravinářskou průmyslovku, jsem pokračovala v učebním oboru, který jsem završila výučním listem s vyznamenáním.

Takto vyzbrojená jsem se vydala na celoživotní dráhu dělnice a byla zařazena, ve svém oboru, jako pomocná pracovní síla ve IV. platové třídě za 750.- Kčs za měsíc.

Pro zlepšení finanční situace jsem během života vystřídala několik zaměstnání. Ať coby řidička motorového vysokozdvižného vozíku (lidově „ještěrka“), zámečnice, brusička skleněných perlí v ŽBS, krmička skotu, nebo brojlerů, OSVČ výroba pekařských a cukrářských výrobků, jsem si s každou prací vždy uměla dobře poradit a byla v ní díky své zručnosti úspěšná.

S plným vědomím, že úspěch se neodpouští ani v této sféře, nebylo vždy jednoduché s nepříznivými vlivy a utrženými šrámy se vyrovnat.

Až o mnoho let později jsem pochopila, jak vše špatné, co jsem v životě prožila, se stalo pro mě dobrým a velice cenným k tomu,  abych dokázala rozeznávat na straně jedné mezi upřímností s dobrými úmysly a na straně druhé neupřímností, někdy až falší.

Často jsem se nechávala vtáhnout do nepříjemných situací, které jsem sice nezapřičinila, přesto se stala "řešičem" s dobrým úmyslem pomoci tahat horké kaštany z ohně a v závěru sklidila i to, co jsem nezasela a ještě k tomu si notně popálila prsty. A tak jsem se naučila chránit si svůj prostor, stala se tak trochu sobcem, avšak bez ztráty zodpovědnosti za své konání.

Tento článek jsem nenapsala proto, aby mě kdokoliv litoval. K politování opravdu nejsem, jen jsem si odžila to, co jsem si odžít měla. Jen pro mé vnímání pokulhává "pravda", že jsem vždy v životě sklízela to, co jsem zasela, neboť mnohé, co jsem zasela, sklidili jiní.

Jsem šťastná, že v sedmdesáti letech, které letos dovrším, mohu žít život spokojené důchodkyně. Krom ČSSZ, coby poskytovatele zaslouženého důchodu, nejsem na nikom závislá a nikdo jiný není závislý na důchodu mém. Jsem strůjcem svého štěstí a konečně sklízím jen plody toho, co jsem ve svém životě zasela.

 

"Život žít, je jako stavět dům. Až ex post, kdy už nelze nic změnit, poznáte, co všechno byste udělali jinak."  

 „Mnoho věcí člověk musí prožít, aby pochopil." A tak, Carpe diem a přitom Memento mori ♥♥♥ 

      

Můj příběh
Hodnocení:
(5.1 b. / 17 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 52. týden

U tradic zůstaneme i na přelomu roku 2024 a 2025. Kvízové otázky tohoto týdne se budou týkat tradic novoročních.