Jsou lidé, pro které je představa, že tráví den či večer sami, zdrcující. Berou to jako prohru, důkaz toho, že o ně nikdo nestojí. Pokud se někdo takovými pocity nechá hodně ovládnout, zpravidla je velmi nešťastný.
Raději být někde, kde se cítím nepříjemně, než být sám doma se svými myšlenkami. To je závěr studie, do které se ve Spojených státech zapojilo okolo osmi set dobrovolníků. Vědci je sledovali a žádali o popsání toho, co prožívají, když jsou sami a mají čas jen na své myšlenky. To znamená, jsou sami doma, mají vypnutý mobil, nedívají se na televizi, nečtou, zkrátka nedělají nic, co by je rozptylovalo. Lidé tvrdili, že po patnácti minutách se cítili nepohodlně. Patnáct minut nicnedělání o samotě jim připadalo jako nepříjemně dlouhá doba. Byli to lidé mladí, středního i vysokého věku. „Ukázalo se, že mnozí lidé si sami se sebou a svými myšlenkami nevědí příliš rady. Samota a klid je pro mnohé nepříjemná,“ uvedl profesor psychologie Timothy Wilson.
Pokud má člověk takové pocity, je to podle psychologů spíše špatná zpráva, naznačující, že časem to pro něj může znamenat velký problém. Pokud se lidé, pro které jsou klid a samota strašákem, dostanou do situace, že se stanou jejich společníky, začnou být nervózní, chovat se nepřirozeně.
Padesátiletá Andrea byla zvyklá žít s manželem velmi aktivně. Často chodili do společnosti, oba měli časově náročnou práci. Před rokem se rozešli, ukázalo se, že manžel měl přítelkyni. Odstěhoval se, Andrea zůstala sama v dvoupokojovém bytě. „V jednom pokoji mám hrát televizi, ve druhém mám puštěný počítač. Tichý byt mě děsí, potřebuju zvuky. Když přijdu z práce v pět domů, mám pocit, že zešílím. Není mi smutno po manželovi, dobře že už tady není. Ale nejsem zvyklá na ticho, na klid. Pořád si sem zvu nějaké kamarádky, kolegyně. Pořád něco vymýšlím, organizuju. Začala jsem chodit na jógu, děsně mě to nebaví, jsou tam samé slepice. Ale chodím s nimi po cvičení do restaurace a poslouchám ty jejich řeči, jen abych nemusela být sama doma. Organizuju školní sraz, sháním někoho, kdo se mnou v létě pojede k moři. Nedovedu si představit, že bych jela sama, to je vyloučené. Pojedu s kýmkoli, jen ne sama,“ vypráví.
Andrea je typickou ukázkou společenského člověka, pro kterého je představa, že bude jen tak v tichu sedět doma, nepříjemná. Ovšem takových je hodně. Slovo samota děsí mnoho lidí, ale čím dál více lidí musí hledat způsob, jak se s tím vypořádat. Společnost Eurostat dělala průzkum, z něhož vyplynulo, že každý sedmnáctý obyvatel Evropy nemá v okolí lidi, se kterými by si mohl popovídat o osobních záležitostech, případně je požádat o radu, o pomoc.
Podobný průzkum dělala organizace Červený kříž. Vyplynulo z něj, že čeští senioři se bojí samoty více než smrti. Uváděli, že než žít sami a nemít se s kým stýkat, připadá jim smrt přijatelnější. Přitom je spousta lidí, kteří žijí single a plně jim to tak vyhovuje. Přesto si lidé, kteří ze samoty mají strach, nedovedou těchto případů všímat a vidí na samotě jen to špatné. Udělali si z ní strašáka, nepřítele, proti kterému je všemi prostředky třeba bojovat. A právě tím si život komplikují. Bojují totiž proti něčemu, co odmítají poznat, čemu se nesnaží porozumět.
„Moje máma už rozčiluje celou rodinu. Co táta zemřel, začala nám organizovat život. Pořád nás zve k sobě, plánuje společné výlety, dovolené. Chápeme, že je jí smutno, že není zvyklá žít sama. Jenže ona se naštvala na svou devatenáctiletou vnučku, která jela do Chorvatska s přítelem, že ji nechtěli vzít sebou. Chtěla se vnutit mladým zamilovaným lidem k nim do auta a do apartmánu. Když jsme jí řekli, že to není vhodné, urazila se a řekla, že je nám jedno, že je sama, a že by jim přece nijak nepřekážela,“ vypráví pětačtyřicetiletý David. Jeho aktivní máma se stává postrachem pro všechny příbuzné. Nedávno telefonovala své neteři v sedm ráno. Vzbudila ji s tím, že je víkend, že se nudí a shání někoho, kdo s ní vyrazí na výlet do hor. Prostě takto v sedm ráno obvolávala příbuzné, a když nikdo neprojevil nadšení, vynadala jim všem, že se o ni nestarají, že jim je lhostejná.
Ano, jedná se o extrémní případ, ale lidí, kteří za každou cenu vyhledávají společnost, až tím druhé otravují, není málo. Takoví jedinci jsou požehnáním pro organizátory různých akcí. Zpravidla se účastní všeho, na co najdou upoutávku, plakát, inzerát. Velmi často sami různé akce organizují. Okolí je často obdivuje, jak jsou vitální a aktivní, ale ve skutečnosti někdy jde o lidi nespokojené a nešťastné.
„Pořád někam chodím a vlastně se odevšad vracím nespokojená. Kamarádka se mi směje a říká, že kdybych si některý večer sedla doma u knížky nebo u televize, zklidnily by se mi hormony,“ říká se smíchem pětašedesátiletá Naďa. Jenže pokaždé, když si takhle doma sedne, po půl hodině se cítí být nervózní a hledá na internetu nějakou akci v okolí, na kterou by se v dalších dnech mohla vypravit.
Kdo se ocitne v situaci, že žije sám a vyhovuje mu to, má oproti bojovníkům proti samotě obrovskou výhodu. Samota je totiž věc, která může vstoupit do života každého, a čím je člověk starší, tím je pravděpodobnější, že se to stane. Jestliže se jí někdo bojí už v mládí nebo ve středním věku, musí počítat s tím, že ve stáří to pro něj bude znamenat problém.
