Jakmile to jde, tak spávám při otevřeném okně. Naše ulice není moc frekventovaná, akorát páteční a sobotní pozdní večery bývají trochu hlučnější, ale dá se to zvládnout (nechodím spát se slepicemi). Před barákem máme trochu zeleně a pár laviček, na kterých dochází k potkávání i neznámých lidí, kteří mezi sebou prohodí pár vět.
A tak jednou zrána, jak jsem se ještě válela v posteli a takzvaně dozrávala (kolem 9.hodiny), jsem zaslechla mužský hlas: “Relaxujete na sluníčku? Relaxujete?!“ a oslovená paní zřejmě sedící na lavičce prohlásila: „Sice nevím, co to je, ale asi to dělám, když říkáte."
Jednou za čas chodívám do IKEA hlavně pro voňavé svíčky a svíčky do aromalampy. Docházely mi, a tak jsem se tam nedávno vydala. Platila jsem kartou u samoobslužných terminálů a taky jsem tam protáhla IKEA FAMILY kartu. Jaksi se nechytala. Když mě zmerčila služba, tak mi přišla na pomoc. Zjistila, že je propadlá, zadaly jsme číslo ručně a nabádala mě, abych si novou vyzvedla při odchodu u dveří – je tam na to terminál. Návod k použití čtu obvykle, až když dojde k průšvihu. A tak jsem starou kartu strčila do zdířky, kudy mi měla vylézt karta nová, a začala jsem zadávat data, která po mně počítač požadoval. Když chtěl číslo karty, byla jsem vedle, protože stará karta sice malinko vykukovala ze zdířky, ale nešla uchopit a vyndat, takže průšvih. Vedle se objevil pán a chtěl pomoci. Vysvětlila jsem, co se stalo, a vypadlo ze mě „Já to vozbila!“ Usmál se, sáhnul do kapsy a vyndal takovou úžasnou sadu, která obsahovala i kleštičky, a krásně vyndal kartu s podotknutím „Ale nevozbila, a je to." A tak jsme se rozcházeli se smíchem ve tváři ...
