V době, kdy člověk chodí do práce, není zpravidla považováno za nic divného, když ve volném času odpočívá a takzvaně nic nedělá. Někdo si zkrátka představuje ideální život tak, že se po práci natáhne k televizi nebo pod strom s knížkou. Někdo naopak přímo ze zaměstnání každý den míří do tělocvičny nebo do nějakého zájmového kroužku. Když však člověk odejde do penze, projeví se jeho preference trávení volného času výrazněji.
„Můj táta, co odešel do penze, stal se tak vytížený a aktivní, až nám to v rodině nepřipadá normální,“ vypráví čtyřicetiletá Klára. Zatímco ona převzala vedení malé rodinné firmy, její otec se začal naplno věnovat svým zájmům. „S mámou mu říkáme, že je běs. Je doslova zběsilý. Začal chodit do kurzu španělštiny, pořád organizuje nějaké turnaje pro kamarády a sousedy, zapojil se do společenského života obce, dokonce chce kandidovat do zastupitelstva v příštích volbách. K tomu každý den běhá a cvičí. Máma jeho tempu nestačí a on jí dává čím dál více najevo, že ji kvůli tomu odsuzuje. Vůbec neprožívají hezké harmonické období. Naopak se nyní ukázalo, jak jsou rozdílní, jenže v době, kdy oba pracovali to nebylo vidět,“ říká dcera.
Zapomíná však na jednu podstatnou věc. Že její táta byl hyperaktivní vždy. Při práci vystudoval vysokou školu, v devadesátých letech založil dvě firmy, při jejich vedení se učil jazyky, dvakrát týdně hrál tenis, každý den ráno posiloval ve fitcentru.
Psycholog Jeroným Klimeš říká, že lidi rozděluje do dvou skupin podle takzvaného zahradního testu. Jedni jsou podle něj v klidu nešťastní. Když se ocitnou v situaci, že nemají co dělat, trpí. Druzí si zase nepřejí nic jiného, než nemuset dělat nic. A co tedy znamená ten výraz zahradní test? „Pozná se to, když si člověk sedne na zahradě. Jedni si zalezou pod strom, vezmou knihu a dokáží tak sedět hodiny. Ti druzí jsou v takové situace naopak nespokojení. Sedí pět minut a už se jim v hlavě rozjede fantazijní bestiárium. A hned přemýšlejí, jak zdrhnout. Protože v klidu jim je nejhůř.“
Potíž je v tom, že tyto dvě skupiny lidí si navzájem příliš nerozumí. Nechápou se. Kliďasi nazývají ty aktivní mnohdy poněkud hanlivým slovem běsové. A ti aktivní říkají kliďasům neméně hanlivě, a sice lenoši. Jenže zaměňovat klidný styl života s lenošením není správné. Mnozí vyznavači klidu a povalování se doma mají doma perfektně uklizeno, navařeno, stíhají spoustu práce, jen si pak po ní prostě rádi zdřímnou, lehnou, jsou sami, zkrátka jsou v klidu. Naopak někteří vysoce aktivní jedinci, kteří na pohled zvenčí zvládají spoustu věcí najednou, někdy mají domovy v mírném či vyšším stupni rozkladu.
Typickým příkladem je třiašedesátiletá Jana, která o sama o sobě říká: „Vaření mi připadá jako ztráta času. Uklízím jen ve formě nezbytně nutné. Nechápu ženy, které pořád utírají prach a gruntují a pak si v tom načančaném bytečku lebedí. Domov mi slouží k přespání. Mám garsonku a to mi vyhovuje. Mnohem smysluplnější mi připadá najít si čas na přátele, na zajímavé debaty, na divadla, na výstavy,“ vysvětluje.
Jana je deset let po rozvodu, žije sama a má tolik známých a zájmů, že v podstatě odpoledne a večery vůbec netráví doma. Dcera jí občas říká, že by měla zvolnit a ptá se jí: „A to chceš takhle poletovat pořád, celý život?“
Jana: „No jasně. Až půjdu do penze, to se teprve rozletím. Budu mít čas, navíc si jako učitelka jazyků můžu na své koníčky přivydělávat i do vysokého věku. Pokud budu mít štěstí a budu zdravá, tak si ještě nějaké aktivity rozhodně přiberu.“
Je příliš zběsilá, mají však jasno Janini rodinní příslušníci. Potřeba odpočinku a hlavně jeho forma je opravdu u každého odlišná. Jedna z věcí, která je dobrá na vyšším věku, je to, že člověk už zpravidla ví, co v tomto směru potřebuje. Ví, jak by vyšel z už zmíněného zahradního testu. Hůř jsou na tom lidé mladší a velmi často ženy.
Profesor Jim Horne, který se zabývá problematikou spánku a odpočinku, v jedné ze svých studií uvádí: „Mnohé ženy středního věku podléhají představě, že je třeba mít vše dokonalé. Práci, rodinu, děti, domov, koníčky. Ale v dnešní uspěchané době nelze plnit všechny požadavky, které se na nás valí. Při dlouhodobém nedostatku odpočinku pak jednou tělo řekne dost a začne nám různými zdravotními potížemi dávat najevo, že je třeba změnit styl života. Často je už pozdě. Největší nesmysl je, pokud se někdo honí za dokonalostí a myslí si, že odpočívat bude v penzi. To už se nemusí podařit. A obvykle se tyto typy lidí nezklidní ani ve vysokém věku. Naopak, kdo umí hospodařit se svými silami už od mládí, dovede si často užívat i stáří.“
Někomu spousta aktivit dělá dobře a vůbec si nedovede představit, že by penzi trávil bez nich. Jiní lidé jsou naprosto otrávení představou, že by se měli s někým družit, účastnit se hromadných akcí, cestovat. Spokojení jsou na svých zahradách, u svých televizorů, u svých knížek.
Hlavní je, aby si každý v průběhu život dokázal uvědomit, co je mu bližší, co mu dělá dobře. A vůbec si nevšímal vět typu: Nepřeháníš to? Nejsi příliš zběsilá? Ty zase někam jedeš? Nechceš si někam vyjet? Proč nikam nejezdíš? Tebe baví pořád jen číst na zahradě? Ty nemáš rád lidi?
