Hodně lidí se domnívá, že byl, jako hodně jiných komodit, z Číny „unesen“ a že také kvůli němu se čínští císaři s vervou pustili do stavby jejich proslulé čínské zdi. Tyhle domněnky už se nedají důvěryhodně prozkoumat, natož potvrdit. Ale... Pojďme se s Hanou Hanellore Gruss, jejíž část rodiny žila dlouhodobě v Pekingu, vydat díky legendám po stopách času.
Co se také můžeme dočíst
Ve shora uvedeném čase v Číně panoval císař Wu-Ti. Rozhodl se zmodernizovat správu svého „státu“, což bylo spojeno s nepředstavitelnou změnou tehdejších zákonů a předpisů. Víme, nebo aspoň tušíme, jak komplikovaně a pracně tenkrát vyráběli pergamen. A s inkoustem to nebylo o nic lehčí. Připravoval se z mouru s přídavkem tajných bylin a byl nevymazatelný. Sděluji vše proto, aby čtenáři pochopili, že úředníci císařského dvora byli v tu dobu nadmíru zaměstnáni, dalo by se říci současnou mluvou, přímo ve stresu. Ale zpátky ke kaprům.
Císařskému dvoru přišla zpráva, že jsou na cestě obchodníci z Itálie. To nebylo nic zvláštního. Obchodovalo se často, obvykle každým druhým rokem. Navíc byl v tu dobu předpovídán dlouhotrvající déšt. Úředníci tudíž po krátké poradě dospěli k názoru, že příprava prezentace zboží pro kupce příliš nechvátá. Jelikož hosté a návštěvníci přijížděli na lodích, usnesli se všichni povolaní, že vody budou jistě rozbouřené, a tudíž nesplavné. Z tohoto důvodu vznikl předpoklad, že se obchodníci hodně zpozdí. Italští obchodníci se ale tentokrát rozhodli pro jiný druh cestování. A sice na velbloudech, což se ukázalo, vzhledem k počasí, jako šťastný nápad! Nečekaně brzy se karavana blížila k hlavnímu městu. Bohužel - vítání, na které byli zvyklí kilometry před Pekingem, se nekonalo.
„Něco se změnilo“, říkali si. „Doufejme, že nestouply ceny.“ Byli vpuštěni do bran a všechny vítací ceremonie, obchodníkům tak dobře známé, se perfektně, dokonce s ještě větší péčí nakonec přece jen odvíjely jako korálky na šnůrce. „Tak přece jen je všechno v pořádku“, oddechli si hosté. Po občerstvení byli pozváni do císařova parku, kde je čekala novinka. Ve dvou rybnících se proháněly nádherné, dosud nevídané ryby. V jednom byly zlaté v různých velikostech. Ve druhém plavaly ryby šedé až bleděmodré, velice živé, ba skotačivé. Úžasná podívaná! Ukázat hostům císařovy miláčky nebylo původně úmyslem, ale bylo nutné v rychlosti připravit vzorky hedvábí, katalogy keramiky a rychle zorganizovat zkušené prodavače. Vším byl pověřen mladý úředník, vlastně začátečník, který se pustil s vervou do práce. Nezastavil se celou noc. Samozřejmě si vůbec neuvědomoval, proč zkušení kolegové mají z takového „přepadení“ strach.
Druhý den patřil jen obchodování a Italové se úplně vydali z peněz. Z každého druhu hedvábí po padesáti kusech, mnoho beden keramiky, chceme-li aspoň připomenout, čeho bylo největší množství. Z nabízených novinek si vzali jen vzorky. Naštěstí je napadlo požádat o vzorek bez hodnoty, neboť v takové míře ještě nikdy neutráceli.
Nadšený „novoprodavač“ byl radostí bez sebe. Mezi poklonami se ptal, jestli pánům obchodníkům nemůže splnit ještě nějaké přání. Bruno Pescare se ihned chopil příležitosti a požádal o několik ryb z císařova parku. Úředník zbledl a odpověděl, že se vynasnaží...
V den odjezdu předal ráno Brunovi malý soudek. Před slavnostním obědem se Bruno do soudku podíval a zjistil, že v něm jsou, bohužel, jen tři zlaté rybky... Ty ale znal už z Alexandrie, vlastně chtěl ty šedomodré. U oběda Bruno nebyl. Nechal se omluvit s tím, že před cestováním zásadně nejí.
Nikdo neví, jak se mu to povedlo. Jisté ale je, že párek kaprů cestoval s výpravou do Benátek, a že tam všichni šťastně dorazili…
Věřte, nevěřte, hlavně ať nám štědrovečerní kapr i letos náramně chutná!