Marta chodí v sobotu s kamarádkou do nákupního centra. Brouzdají po obchodech, dají si kávu, pak se večer vrací domů. Její muž tráví den na rybách. Přichází večer. Pak každý z nich kouká v jiném pokoji na jiný televizní program. Když není rybářská sezóna, muž většinu dne sedí u počítače, občas jde na pivo s kamarády.
„Tak trávíme všechny víkendy. Vím, že je to špatné. Uvažuju, že bych někdy zajela na ty jeho ryby s ním. Že bych se prošla, někam bychom tam zašli na jídlo, na kafe. Ale nikdy mi neřekl, ať jedu s ním. Třeba mě tam nechce,“ přemítá Marta. „Uvažoval jsem, že bych někdy šel s ní do toho jejího nákupního centra. Sice mě chodit po obchodech nebaví, ale myslím, že by měla radost, kdybych tam s ní šel na zákusek a kávu. Ale možná, že je raději s tou svou kamarádkou,“ říká Martin muž Leoš.
Tak dobré je, že nad svým vztahem aspoň oba přemýšlejí. Uvědomují si, že nemít žádnou společnou aktivitu vztahu moc neprospívá. Mnoho lidí takto totiž vůbec neuvažuje. Podle studie Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí z loňského roku třicet procent českých žen tvrdí, že se nevěnuje žádným společným aktivitám se svým partnerem. Nechodí spolu na vycházky, společně nesportují, nemají společné koníčky, nic společně vytvářejí.
„Jenže společně strávený čas dává prostor pro budování vztahů. Pokud tento čas není, hrozí nebezpečí, že se členové rodiny ani pořádně nepoznají. Výsledkem je, že se děti nemají od koho učit. Nemohou odkoukat, jak na co rodiče reagují, jak se baví, jak se chovají,“ vysvětluje Marie Oujezdská z Rodinného svazu ČR, což je organizace, která pořádá akce na podporu správného fungování vztahu v rodinách.
„My jsme s manželem trávili hodně času společně, nejvíce při budování našeho domu,“ vzpomíná osmasedmdesátiletá Vladimíra. Každý týden po práci v pátek jezdili z Ostravy do východních Čech, kde zdědila pozemek a o víkendech tam sami s manželem s pomocí synů stavěli rodinný dům. „Byla to neuvěřitelná dřina. Materiál jsme složitě sháněli, spoustu věcí jsme si dělali svépomocí. Škudlila jsem každou korunu. Přesto to byly hezké roky. Měli jsme společný cíl, pořád jsme byli spolu. Vždycky, když jsme večer společně unavení uléhali v tom prázdném rozestavěném domě, byli jsme si velmi blízcí a já byla vlastně šťastná,“ vypráví.
Nyní nechápe život, jaký vedou její vnuci. „Oba mají dobře placenou práci. Jejich ženy také. Ale všichni se z ní vracejí domů pozdě večer, děti tráví veškerý čas v nějakých kroužcích. O víkendech se synové věnují svým sportům. Jeden hraje hokej, pořád někam jezdí. Druhý chodí do posilovny, pak jde s kamarády večer do hospody. Jejich manželky mají taky své zájmy. Jezdí s kamarádkami na wellnes pobyty, jedna dokonce jezdí sama na dovolenou k moři. Připadá vám normální dát děti babičce a jet sama k moři? Synovi to nevadí, říká, že mu to tak vyhovuje, zatímco ona je u moře, on si jede s kamarády na hory. Žijí vedle sebe, ale ne spolu,“ popisuje Vladimíra život svých dětí.
Ona je už nyní vdovou. Žije v tom domě, který s manželem vybudovali. A dodnes moc ráda vzpomíná na společné chvíle, které při té práci strávili. „Byla to honička, když jsme se vždy v neděli večer sedření vraceli do Ostavy a v pondělí ráno šli do práce. Ale jsem přesvědčená, že nás ten společný cíl držel pohromadě a že jsme měli pěkný vztah,“ dodává.
Často se absence společných aktivit ukáže jako problém v době, kdy se děti odstěhují z domova nebo když jde pár do penze. To se projeví, jestli manželé mají něco společného, jestli si mají o čem povídat, jestli mají stejné plány a sny. Nebo jestli život prožili vedle sebe jako dva poměrně cizí lidé, kteří mají společné jen to, že se kdysi jeden do druhého zamilovali. Jenže zamilovanost je už dávno pryč a nastal čas, když vztah neupevňuje vášeň, ale společné zájmy a vzájemná úcta. A právě v té chvíli mnohdy nastává peklo.
„Co budeme dělat o víkendu?“
„No a co bychom měli dělat?“
„Jestli někam nezajdeme?“
„Kam?“
„Nevím.“
„No když nevíš….“
„Tak něco vymysli.“
„Proč já? Ty něco vymysli.“
„Ty jsi s tím začala.“
„Jsi nemožný.“
„Co blbneš?“ Co ti zase přeletělo přes nos?“
Ano, podobné debaty jsou v mnoha vztazích velmi časté. Když se objeví, jsou známkou toho, že pár moc společných zájmů nemá. Jistě, dá se žít velmi dobře i bez nich. Ale přiznejme si, že pak trochu závistivě koukáme, když na horách potkáme dvojici lidí vysokého věku, jak si společně dávají túru a pak vínečko na vrcholu. Dáme se s nimi do řeči a slyšíme: „My takhle vyrážíme už padesát let. Seznámili jsme se na horách. Jak jsem ji viděl, říkal jsem si: turistka, to bude dobrý, to budeme mít společný zájem. A vidíte, klaplo to. Hory jsou naše láska, a dokud to půjde, vždycky se budeme snažit společně na nějaký ten kopeček vyškrábat.“
A o to jde. Zkusit se někam vyškrábat společně.
