Dříve bylo postavení psů ve společnosti dáno mnohem jasněji. Měli hlídat. Nebo pomáhat lidem při lovu a při práci. Určitá část jich byla vyšlechtěna, aby byli domácími mazlíky. Jenže nyní se tyto rozdíly stírají.
Není málo případů, kdy si lidé pořídí do domácnosti ohaře a pak se diví, že jim uteče ihned, když otevřou dveře. Jenže ohař potřebuje běhat, byl k tomu vyšlechtěn. Nebo si lidé pořídí psa některé z rasy vytvořených k hlídání objektů a pak se diví, že mu pokousal dítě. „Vždyť Žofinka byla vždycky hodná, nevíme, co to do ní vjelo,“ říkají. Jenže Žofinka prostě reagovala na to, že se v jejím bytě najednou objevil cizí vetřelec. Vnouče jejich majitelů, které bydlí na druhém konci země a objevuje se u nich málokdy. Když dítě vběhlo do pokoje a mávalo rukama, Žofinka to vyhodnotila jako útok vetřelce a po dítěti vyjela. Takových případů se každý rok objeví několik a vždy to ve společnosti vzbudí vášnivé diskuse.
Před časem kříženec připomínající argentinskou dogu v Přerově kousl roční dítě tak, že na následky zranění zemřelo. Strašný případ vzbudil obrovské emoce. Někteří lidé se psa zastávali, říkali, že mu dítě určitě ublížilo. Jiní volali po jeho utracení a tvrdili, že se ho už dříve báli. Je to ukázka toho, že mnozí lidé přestali psy považovat za psy, respektovat to, co je jim přirozené.
„Nikdy by lidé neměli nechávat malé dítě se psem o samotě. Nikdy, i když jde o psa vycvičeného, poslušného,“ upozorňuje kynoložka Magdalena Bahnik Šimečková, která vede školu pro psy. „Když si lidé kupují domácí spotřebič, třeba ledničku, jsou schopni dlouho a pečlivě zkoumat jaké má parametry. Když chtějí psa, podívají se do atlasu, vyberou toho, který se jim líbí, ale nezjišťují si pečlivě k čemu byl původně vyšlechtěn, v jakém prostředí by měl žít,“ říká Jiřina Volšická, lektorka canisterapie a rozhodčí při testech asistenčních psů. A dodává: „Nikdy bych nenechala roční dítě se psem, i kdyby byl perfektně vychovaný a znala bych ho. Nechat psa a malé dítě o samotě je nezodpovědnost.“
Jenže mnoho lidí zapomnělo na to, že pes není člověk. „Naše rodina měla celý život psy a velmi jsme je milovali. Měli svůj kotec, táta s nimi cvičil, chodil do lesa. Máma jim vyvařovala kvalitní jídla. Ale byli to psi. Měli své kotce, boudy, svůj výběh. A my děti jsme věděly, že tam lézt nemáme. Jako klukovi by mě nikdy nenapadlo vlézt k psovi do boudy, vzít si ho do postele, nějak ho tahat a podobně,“ vypráví pětasedmdesátiletý Josef, který vyrůstal na vesnici. Nyní nechápe způsob, jaký se psem žijí jeho vnoučata. „Mají bulteriéra. Je prý hodný. No je, je milý a mazlivý. Moji vnuci ve věku pět a sedm let jsou s ním běžně sami doma. Ten pes se vyvaluje v jejich postelích, oni po něm lezou, tahají ho za ocas. Snacha je s ním pořád fotí. To psisko jim běžně bere jídlo z talířů a oni se tomu všichni smějí. Mi to normální nepřipadá, ten pes musí být zmatený. Pes je smečkové zvíře a ten jejich své místo ve smečce nemá jasně vymezeno. Když jim říkám, že to může skončit malérem, smějí se mi, že maluju čerta za zeď, že ten jejich bulteriér je hodný,“ vysvětluje.
Většina lidí nyní tvrdí, že jejich pes je hodný. Přestalo být běžné mít ze psa respekt, bát se ho. K dítěti běží v parku statný německý ovčák a jeho majitel říká: nebojte se, nic neudělá, je hodný. Může být. Ale nikdo nikdy neví, co psu bleskne hlavou. Odborníci na cvičení psů tvrdí, že pes je vždy odrazem svého pána. Tedy, že vždy záleží na tom, co člověk ze svého psa udělá. Přesněji, že neexistuje hodný a zlý pes.
„Za to, jak se pes chová, může vždy člověk,“ tvrdí Jiřina Volšická. Samozřejmě má však každé plemeno k něčemu jiné předpoklady a je na člověku, aby to respektoval. Jestliže jde o plemeno vyšlechtěné k hlídání objektů, člověk prostě musí počítat s tím, že jestliže do jeho zahrady vejde někdo cizí, pes zbystří a má tendenci ho zahnat, zastavit, no třeba i pokousat. Jenže, když to udělá, velmi často se nyní setká s nepochopením. Lidé se diví: Jak je to možné, že ten nás mazlík, který s námi sedí u stolu a spí najednou po někom vyjel?
„Někdy si říkám, že v poslední době klademe na psy čím dál větší nároky. Myslíme si, že by měli snášet a trpět to, co my považujeme za správné. Ale proč by měli psi něco snášet, natož trpět. Když se pes necítí komfortně, jak nám to má říct?“ říká Magdalena Bahnik Šimečková.
Zkrátka, libujeme si v tom, že si se psy stále více rozumíme, že se čím dál více přizpůsobují našemu životnímu stylu. „Vždyť on už je člověk,“ říkáme mnohdy se smíchem o svém psu. Otázka je, jestli tím děláme dobře jemu nebo především sobě.