Žijeme v době, kdy se nezapomenutelné zážitky staly dobrým obchodem. Jenže, když je něčeho moc, ztrácí to svou cenu. A asi právě proto nám v mysli zůstává jen to, na čem nám v žitotě opravdu záleží. Jsou zážitky, které si nekoupíte a které ničím nenahradíte.
Byla jsem krátce vdaná, těšili jsme se na miminko a zařizovali svůj první byt. Bylo s tím hodně práce a těšili jsme se z každé nové věci, kterou jsme si mohli koupit. Když jsme se dočkali toho, že budeme mít miminko, přišly zdravotní komplikace, se kterými jsem skončila v nemocnici. Na štěstí stačil klid na lůžku, aby se vše vyřešilo. Jenže pro mne to byl velký problém! Nic mě nebolí, proč mám odpočívat? Pusťte mne domů! Je před vánocemi! Kdo to doma všechno nachystá?
Naštěstí měli lékaři víc rozumu a jistě také zkušeností. Domů mne propustili, až když už na vánocích nebylo co připravovat. Ale my to snad ani nevnímali. Měli jsme velikou radost, těšili jsme se na miminko, na přípravě vánoční domácnosti nám přestalo záležet. Najednou bylo všechno jinak. Náš život přestal být jen o našich plánech. Musela jsem počítat třeba s tím, že obyčejná chřipka nebo uklouznutí na zledovatělém chodníku může mít nepříjemné následky pro to maličké, které se ještě nenarodilo. Vnímala jsem i solidaritu ostatních maminek. O internetu jsme tenkrát neměli ani potuchy, zato všelijakých rad a zkušeností jsem se dověděla spoustu. My ženy jsme už takové. Snáz se podělíme o radost i o starost, než muži.
Všechno dobře dopadlo. V létě se nám narodil zdravý chlapeček a ty další vánoce už jsem strávila s miminkem v náručí. Uvažovala jsem nad narozením Ježíše, ale doba, kdy jsem se rozhodla poslouchat Boha, jak nejlíp umím, měla teprve přijít.
Dnes dvě z mých tří dětí mají věřícího manžela, mám pět vnoučat vychovávaných v Boží bázni a mám z nich radost. Vánoce slavíme v církvi a rádi se účastníme předvánočních oslav i služeb potřebným. Takové vánoce bych přála každému.