Psal se rok 1975 a na náš dvorek jednoho májového dne přijela zbrusu nová Škoda 100. Za volantem seděl tatínek, vypnul motor, otevřel dveře a hrdě vystoupil. Rodino, jásej, máme vůz! Všimněte si, že neříkám: máme NOVÝ vůz. I když ten automobil tehdy opravdu voněl novotou a vyjel rovnou z Mototechny, byl tento fakt zanedbatelným detailem proti té skutečnosti, že máme VŮZ jako takový. Dosud se totiž naše rodina musela spokojit s maminčiným šlapacím kolem a tatínkovým motocyklem. Opravdu nebylo tehdy zvykem jako dnes, že každá rodina měla auto, nebo dokonce několik aut. Automobil, to byla přece jen ještě vzácnost, zvláště na vesnici, i když už čím dál tím lépe dosažitelná. Tímto faktem jsme teprve teď začali být ta správná Hogo-fogo rodina. Naše Škodověnka měla krásnou, hráškově zelenou barvu a svítící espézetku: PBJ 19-27. To bylo to hlavní, co jsem z pozice jedenáctiletého děvčete byla schopna uvnímat. A jak vidíte, zdá se, že ani blížící se skleróza či případný Alzheimer těmito znalostmi neotřese. První potahy na sedadla šila maminka. Přece nemůžeme sedět na té v zimě studené a v létě rozpálené kožence! Ale nemyslete si, že se každý den někam jezdilo jako dnes… Kdepak! Škodověnka si pěkně hověla v nově postavené garáži a byla vypuštěna jenom v případě, že bylo opravdu nutno někam zajet. Třeba na hřbitov nebo na výlet k babičce na Vysočinu. Ani na nákupy se moc nejezdilo, většinou je stejně obstarávala maminka na kole a tatínek na již zmíněném motocyklu. Škoda benzínu, ten taky nebyl zadarmo… Zato se začalo více jezdit na dovolenou nebo na návštěvy ke známým. Tu na Šumavu, tu do Ústí nad Labem nebo do Českých Budějovic. Tam jsme se jednou motali tak, že tatínek dostal pokutu.
Tak šel čas a Škodověnka rostla do krásy. Přežila bez úhony i moje první řidičské pokusy, protože tatínek jim včas udělal přítrž. Ono když posadíte za volant kandrdase, kterému ještě neoschl inkoust na řidičáku a na sedadlo spolujezdce otce a majitele vozu v jedné osobě, který je ještě navíc cholerik, nemůže to skončit dobře. Buď otec zešílí, nebo to dcera vzdá. Když naše spanilé jízdy měly pokaždé stejný scénář, tj. že já usedala za volant s bušícím srdcem a vystupovala z auta jako zpocená myš a vynervovaná tak, jako když tu myš celou dobu honí kočka, a když jsem pochopila, že je v nedohlednu den, kdy by mi otec auto svěřil a nedohlížel, vzdala jsem to. Jednoho krásného dne jsem opět usedla na sedadlo spolujezdce a v duši nastolila mír. A tak si svůj vůz dál kočíroval jen tatínek a ten předl jako kotě. Čas šel dál, z rodičů se stali prarodiče a ze Škodověnky starší dáma, kterou tu a tam někde píchlo, leccos zabolelo a první, kdo začal remcat byla maminka.
„Prosím tě, kup nějaký jiný auto, stejně do toho pořád jen cpeš peníze a za chvíli nás to někde nechá, protože se to rozpadne. Někdo by si to rád na náhradní díly vzal.“
„Hele, babko, nestarej se,“ oponoval tatínek, „tohle auto, to tě přežije, protože je to světovej vůz. “ Ještě několik let se zdálo, že snad má otec pravdu, leč, nepřežilo. Nic netrvá věčně, ani světové vozy. Vraceli jsme se jednoho krásného dne s tatínkem a mým tříletým synem z výletu. Zapadající slunko nám posílalo poslední pozdravy. Asi pět kilometrů před domovem se z útrob vozu ozvala rána a auto samo začalo prudce brzdit a v pár vteřinách zbrzdilo docela. Vyběhli jsme vyděšení ven, abychom spatřili příčinu. Půlka zadní nápravy se zřítila s rachotem na silnici. Co budeme dělat? blesklo mi hlavou. I když do masivního rozšíření mobilních telefonů moc nezbývalo, tak tou dobou ještě opravdu tak rozšířené nebyly, abychom vytáhli z kapsy zázračnou tabulku a přivolali pomoc. Jenže… kam na našeho tatínka. Ten si ví rady v každé situaci. Kufr Škodovky skrýval spoustu „důležitých“ předmětů, které se přeci mohou někdy hodit! Tentokrát se hodily nějaké vyřazené punčocháče. Tatínek je použil jako lano, které už nevím odkud a kam provlékl tak, že spadlou nápravu přivázal kamsi ke zbytku vozu. Škodověnka sice kulhala jak invalida, který má jednu nohu v sádře, ale rozjela se. Za vydatného komentování a rozumování tříletého Matýska jsme se rychlostí hlemýždí asi za hodinu došourali na náš dvorek. Byla už skoro úplná tma. Maminka vyběhla před dům, jedním okem omrkla situaci a za slov: „Já to říkala“, zase zmizela v domě. Tatínek sice v nastalé hádce vykřikoval znovu cosi o tom, že auto nás všechny přežije, ale nevím, zda tomu v hloubi duše sám věřil. Když zklamal i místní Pat a Mat, který vůz slíbil opravit, nebylo zbytí než to, co bylo použitelné, věnovat sousedovi na náhradní díly a zbytek odvézt do šrotu. A tak naše zelené štěstí po dlouhých dvaadvaceti letech věrné služby náš domov opustilo.
Nahradil ji modrý krasavec ze stejné rodiny, jménem Favorit. A ačkoli už má dnes najeto stejně jako ona zelená princezna, slouží tatínkovi věrně dodnes. Ten zvládl první řidičské pokusy mého syna, které také netrvaly dlouho. Copak si bude dnešní mladý muž půjčovat auto od dědy?! Ani nápad, chce mít svůj vůz, takový, který mu bude říkat pane a kterého bude ovládat jen on! A tak přibyla do naší rodiny opět frajerka. Lahvově zelená Škoda Felicia, námi důvěrně nazývaná Felina. Za těch pár roků, co ji můj syn vlastnil, se dočkala mírného vytunění a taky pokusů, co všechno si nechá, holka, od takového cápka líbit, včetně poměrně bolestivého střetu se svodidly. Měla, chudinka, trochu rozbitý ksichtít, ale díky zásahu našeho dvorního chirurga Míry se jí jizvy brzy zacelily. Ale znáte to, panská láska, po zajících skáče. Ten holobrádek, místo aby jí byl věrný, při nejbližší příležitosti zdrhnul s mladší, napudrovanou metalízou, z úplně jiné rodiny a ještě od divadla! Kdepak, na dnešní mládež není spoleh.
A tak jsme se Felinky ujali já a můj muž. Nevím, na kolik to pro ni byla výhra a nakolik utrpení, ale řekla bych asi tak jako z bláta do louže. Rázem získala dva páníčky, kteří jsou tak trochu jeden hot a druhý čehý. V mém případě si musela zvyknout na to, že ji opět do rukou dostane neumětel. Po dlouhých třiceti letech jsem na nátlak svého muže vyndala z šuplíku řidičák a pod jeho bedlivým dozorem činím své první řidičské krůčky, provázené občas nějakým tím začátečnickým trápením. V případě mého muže si přede pod rukou profesionála, který ji sice ovládá perfektně a elegantně, zato si užívá jiné věci. Dost často, holka, trpí hlady, protože můj muž má utkvělou představu že nějaký grázl prahne po tom, jak mu z nádrže vycucnout benzín. Tankuje zásadně za dvěstě, takže ručička ukazatele hladiny benzínu téměř nikdy nevyleze z červeného pole. A není výjimkou, že občas nutí to nebohé auto jet na výpary. Jednou jsme jej museli k pumpě doslova dotlačit. Dost často bývá, holka, „zasviněná“ uvnitř různými pytlíky od hamburgrů, tatranek a kávových kelímků, ale i zvenčí, neboť když se večer můj manžel vrací z práce, není v naší ulici jiné parkovací místo než pod lampou. A na té lampě sedávají holubi….. A mnohokrát ji připravil o to nejcennější, jiskru života, protože věčně zapomíná zhášet světla a vybíjí baterii. Navzdory tomu nám slouží už řadu let, je nenáročná a spolehlivá a my víme, že je s námi z lásky, protože ŠKODA, to je zkrátka „světovej“ vůz.