Svůj první vůz Škoda Octavia Combi, ročník 70, jsem si koupil ve třiceti letech v roce 87 a považte, bylo to za jednu dobírku! Tedy ani ne za celou vejplatu a to mi ještě tři stovky zbyly, ty padly za přihlášeni. Připadal jsem si jak Američan, probrat vejplatu a koupit si auto! Vůz měl ještě platnou technickou, i když moc nebrzdil a prahy také nic moc.
Dostalo se mu ode mě a sousedů důkladného faceliftu. Jeden soused dodal slušnou zásobu náhradních dílů, druhý vyměnil prahy a půjčil kolíbku. Já pak na kolíbce natřel spodek a poté i nastříkal karoserii novou hraškovou zelení. Takže oktávka dostala jméno Žabička. Oprava už vyšla na násobek kupní ceny, no stále cena lidová. Z kovošrotu se sehnalo i tažné zařízení, takže Žabička se stala plně užitkovým vozem.
Majitel mi tehdy řekl, že to byl vůz z tuzexu, dělaný do Velké Británie, volant tedy měl po našem vlevo, ale řazení bylo obráceně. Lampy tam už byly vzadu ze 110tky. V té době už se Octavie nevyráběly, ale tyto kombiky tuším v Kvasinách ano.
Přišel rok 89 a opojení revolucí pro mě znásobený tím, že jako jeden z prvních jsem se odvážil na volnou nohu 12.12. 89 jsem byl soukromý podnikatel. A v létě 90 jsem se se svým kamarádem z jižní Moravy, velmi originálním člověkem máničkou a anarchistou, rozhodl vydat se svou Žabičkou do Benátek a lomů v Carraře, jelikož jsem kamenosochař a obdivovatel Michelangela.
Byl to dost bláznivý nápad, sám bych se toho asi neodvážil, no kamarád byl zdrojem energie a nadšení. Nakoupil jsem zásobu proviantu, deku spacák, že spát budeme v autě. Vyměnil jsem si asi 300 marek (Kkamarád jako správný hipík si valuty vzít odmítl). Někde za rakouskými hranicemi nám začalo haprovat dobíjení, takže na baterku už jsem nenastartoval, no to nás ovšem nemohlo rozházet, neboť vůz se krásně dal natočit klikou po odklopení přední značky. Působili jsme značně veselí majitelům luxusních mercedesů, když na benzince jsem se jal startovati klikou. V Rakousku jsme v jedné malé vesničce na nenápadném místě prvně přenocovali. A následující den se s chutí a nadšením vydali zdolat Alpy, na poplatky dálnice a tunel jsme prachy nehodlali utrácet. A tak klasicky na Gross Glockner. Žabička dýchala a jejích 1200 cm kubických pracovalo ze všech sil, no bylo léto a chladič jaksi nestačil. A tak jsme byli vděčni za každé odpočivadlo, dolívali vodu, a následně opět obveselovali, startujíce klikou.
A světe div se, my jsme tam vyjeli aź na italskou hranici. Ovšem tam celnik chtěl vědět, kam jedeme, na jak dlouho, kolik máme na cestu peněz. Prohlédl si naše zásoby konzerv. Když jsem mu řekl, že na týden Benátky a Carrara a ukázal svých 300 marek pro dva lidi (to bylo zrovna v době, kdy Benátky byly zaplaveny houfy českých turistů a jejich odpočivadla a koše našimi konzervami a různými odpadky), tvrdě nás odmítl na území Itálie vpustiti! Mé rozhořčení nepatřilo ani tak obsluze celního úřadu, jako mému navigátorovi. Proč si ta tvrdá palice nevzala s sebou prachy, které mu nabízel velkoryse jeho švagr před cestou?Zkusili jsme ještě z jiné strany italské území dobýti o kousek vedle, tam ovšem jsme dopadli stejně. Mé naštváni na mého spolujezdce tím doznalo vrcholu, čímž jsem si vysloužil jeho reakci, že přestal komunikovat a tím také navigovat.
Cestu zpátky dolů jsem zvládl bez jeho pomoci, i brzdy to vydržely. No, potom následovalo bloudění, když jsem se asi po dvaceti kilometrech ocitl na stejném místě, co předtím. Nicméně do Mikulova jsme se pak už dostali a tam jsem toho hipíka beze slov vysadil.
Do Prahy Žabička dojela z posledních sil a já jsem si velmi oddechl, že jsem doma. Takže vlastně při té smůle štěstí. Kdyby nás tam pustili, jistě by to kleklo v Itálii a jak bychom se dostali zpátky, to nevím. Pámbíček to vlastně dobře zařídil a ochránil nás před sebou samými. A já mám zážitek nadosmrti.
Následovala pak další auta (vždy ojetá) v mém vlastnictvi (teď opět dvacet let stará felicie kombi, moc pěkná, jezdí skvěle), no žádné mi za ty prachy neudělalo tolik služby jako Žabička, kterou jsem potom za pět set korun prodal na traktůrek. Možná ještě teď někde oře...