Maminčina potřeba dělat všem radost a být užitečná sahala v minulosti často až za hranice lidského chápání. Na její husarský kousek s martinskou husou nelze zapomenout, protože byl obzvlášť vypečený.
V těchto dnech je to přesně deset let, co chtěla udělat radost svému čerstvě ženatému vnukovi, a tak mu k jeho svátku upekla husu. Naporcovala ji, do krabiček utěsnila moravské zelí a domácí houskový knedlík, přidala bonboniéru a láhev Svatomartinského. Potom pečlivě zabalenou krabici odnesla na poštu a se značným předstihem poslala z Brna do Teplic. Nikomu nic neřekla a netrpělivě čekala na odezvu.
Martin byl však v té době na soustředění mimo domov a jeho ženě odmítli zásilku vydat. Babička totiž napsala adresáta pěkně po staru: „Pan Martin Slavík s chotí“ – a tento výraz pro manželku slečna za přepážkou prostě neznala. Nepomohla ani občanka. Balík tedy zůstal tři dny na poště. Bohužel ihned po návratu ze soustředění musel Martin i se svojí „chotí“ zase narychlo odjet, takže krabici jen vyzvedli na poště a nechali další dva dny nerozbalenou v předsíni. Nemohli tušit, že jim babička poslala sváteční oběd.
Když moje zlatá maminka skoro týden marně čekala na telefonát a slůvka díků, zavolala mi – a musela s pravdou ven.
Nechtějte vědět, co všechno si tenkrát za to „překvapení“ ode mě vyslechla. Bylo nám jí všem strašně líto, kolik času, práce, peněz a hlavně lásky investovala úplně zbytečně.. Ale zároveň nám i sobě poskytla bohužel další důkaz o dobrých úmyslech, kterými je dlážděná cesta do pekel. No, aspoň že víno a bonboniéra to přežily…
Martinskou husu se zelím už naše babička nikdy v balíku nepošle, tím jsem si jistá. Ale pár domácích klobásek z Moravy mému muži ve svém kufříku vždycky propašuje. Bývají obvykle pečlivě zabalené mezi ponožkami a týdenním boxem na léky…
Hezké vztahy a husičku s křupavou kůrčičkou vám přeje