Jak šel čas: A naposledy tam byla školka
Foto: autor

Jak šel čas: A naposledy tam byla školka

28. 10. 2018

Dovolím si upozornit že tento příběh není pro každého, je dlouhý a náročný.

Je to už dávno, možná i několik let co jsem vezl něco do Raspenavy. Všiml jsem si tam zvláštního domu. Měl zatlučená okna, ale i tak bylo vidět že to byl kdysi krásný barák stavěný v panském stylu, prý klasicistním. Kolem dokola pozůstatky parku včetně kašny, ale nyní očividně opuštěný.

Tak to bylo na úvod, ale abych vás a hlavně tu mladší generaci uvedl do problému, musím napsat něco o historii našeho pohraničí.

Rozvoj tohoto kraje ukončila první světová válka. Po ní došlo 28. října 1918 k vyhlášení Československa. Zdejší pohraničí obývané především Němci se však pokusilo od nově vzniklého státu odtrhnout. Vyhlásilo samostatnou provincii nazvanou Deutschböhmen, tedy Německé Čechy jejímž centrem se stal Liberec. Obdobné provincie se v té době vytvořily i v dalších pohraničních oblastech. Československá vláda vyslala k obnově svrchovanosti země armádu, která území během prosince 1918 obsadila. Rozhodnutí Pařížské mírové konference (1919) přisoudilo pohraniční oblasti obývané převážně Němci Československu.

Vypuknutí světové hospodářské krize na počátku třicátých let 20. století mělo za následek snižování počtu zaměstnanců ve zdejších průmyslových podnicích či dokonce zastavování výroby. (Baťa to řešil tak že si od zaměstnanců nechal odsouhlasit snížení mezd na třicet procent). Následný vzestup fašismu v sousedním Německu vedl německé obyvatelstvo žijící na československém území ke snaze získat autonomii pro příhraniční oblasti osídlené především Němci. Například majitelé textilky v Luhu, bratři Richterové, se tajně ještě s dalšími průmyslníky z okolí scházeli v Dolním Polubném s představiteli Henleinovy Sudetoněmecké strany.

V komunálních volbách konaných roku 1938 se do patnáctičlenného lužeckého zastupitelstva dostalo 11 příslušníků Henleinovy Sudetoněmecké strany (SdP) a plánovali společný postup proti Československu.

Po konci války v roce 1945 bylo v pohraničních Čechách něco kolem tří milionů Němců, z nichž prokazatelně, to je 99% hlasovalo pro Hitlera Henleina  a  Velkoněmeckou říši, tudíž potencionální nepřátelé našeho státu. Dalo se tedy předpokládat, pokud tu zůstanou, že časem vznikne Severočeská Německá spolková republika. Ta snaha spojit se územně politicky i kulturně se svojí „vlastí“ byla předem jasná, i když padl Berlín a prohráli válku, chtělo to jen čas.

Obec Raspenava (Raspenau). Odkaz zde.

 Nadmořská výška katastru se pohybuje od 320 do 800 m. Přesné datum založení není známo. První zmínky se objevují roku 1343. Skládá ze tří částí a to Raspenavy, Luhu, Lužce a osady Peklo. V německém originále je to Raspenau, Aus Mildeneichen, Mildenau, Karolinthal. Celé to osídlení se táhne několik kilometrů podle silnice a říčky Smědé (občas divoký horský potok), takže byly zřízené tři vlakové zastávky, dnes tu jezdí motoráček. Její okolí bylo v té době prosperující průmyslovou oblastí. Tkalcovny, železárny hamr s vlastní těžbou rudy, těžba a zpracování vápence, práce v lesích, a možná mne i doplníte. Ty průmyslové stavby jsou vidět dodnes, ale předpokládám že většina je již zbourána.

Raspenava na vlastní oči.
Když jsem o této stavbě řekl své přítelkyni, projevila zájem se tam jet podívat. Tak jsme se tam minulý víkend vydali a po troše hledání získali postupně pár informací od starousedlíků. „ Jóóó, to byla kdysi školka, ano, její majitelé bydlí nedaleko.“   Pokračovali jsme v pátrání a našli mladý pár, tak kolem třiceti let. Z rozhovoru s nimi vyplynulo, že jsou skoromajitelé a potomci původních vlastníků. Toto sídlo patřilo rodu továrníka Gustava von Richtera z Wittbachu. Tito podnikatelé zde vybudovali veškerý průmysl, a to hlavně úpravny a přádelny vlny. Jak jsme zjistili dále i z jiných rozhovorů s místními obyvateli, bylo to rozsáhlé průmyslové hospodářství zahrnující široké okolí. Nejen, že dávalo práci místním  v továrně a na navazujícím statku, ale svážela se sem vlna ze širokého okolí a tudíž na těch horách existoval ovčácko-pastevecký průmysl a na něj navazovala spousta dalších činností. 

Ale vraťme se k tomu domu. Paní která měla klíče od areálu a již jsme našli nedaleko nás celkem ochotně provedla po zahradě, ale tvářila se dost neštastně, asi jsme nebyli první a bylo znát, že neví co s tím, a že je to zřejmě odsouzeno k zániku. Pokud byl dům obyvatelný a ve "správě státu", fungovala v něm školka a pár bytů v podkroví, ale do oprav se příliš neinvestovalo a dům postupně chátral. Nyní už je desítky let prázdný, okna zatlučená a jenom zachovalá vitráž na přední straně upozorňuje na jeho bývalou honosnost a krásu. Není zde voda, odpady, topilo se v každé místnosti kachlovými kamny a ostatní můžete posoudit z fotek.

Zpět k historii. Na tomto kraji se podepsaly roky 1945 až 1948, Benešovy dekrety o znárodnění, a to co následovalo.  Z kdysi ne zrovna bohatého, ale soběstačného pohraničí, kde se lidé (a není podstatná národnost) zpětně po stovky let uživili, se stalo chudé pohraničí. Těchto „továrnických“ domů najdete mnoho, jsou v každém městečku, to znamená, že tam byla práce. Páni továrníci si mohli takovéto stavby dovolit, a nejen domy, ale hlavně továrny a mnoho dalšího. Ale co nastalo? Němci byli odsunuti, majetek zabaven podle § 52 odst. 2 TZ, a svěřen do Národní správy. I když stát nedovolil odejít řídícím pracovníkům podniků a byli dosazeni „národní správci“, firmy „jako“ fungovaly. Jenže v této sestavě a prakticky bez kvalifikovaných zaměstnanců a obchodních vztahů nebyl zájem ani možnost udržet ziskový provoz.

Nevím, jestli tehdy existovalo rozumné řešení, ale tato opatření se záhy projevila a tehdy vzniklo rčení „chudé pohraničí“.

Ale fuj, to není pravda, to začalo Benešovými dekrety, rabováním za přispění RG (Rudé, Revoluční, Rabovací gardy, vyberte si) pokračovalo vládou Gottwalda a Čepičky jako ministra obrany, znárodněním v roce 1948 a následoval vznik třetího odboje, studená válka, zbrojení, a možnost svrhnutí vlády komunistů a vyvrcholilo to měnovou reformou v roce 1953. 

Dějiny se prostě píšou tak, jak to momentálně potřebuje vládnoucí ideologie," vypráví Eva Převrátilová, rodačka ze mlýna v osadě Rakovice u Čimelic, která byla jako dvanáctiletá přítomna podepsání kapitulace v roce 1945.

Takže máme co jsme chtěli, spousta takových nádherných staveb v kdysi soběstačném pohraničí je na spadnutí, a jenom z těch fragmentů můžeme usuzovat na bývalý rozkvět a bohatství těchto měst. Jak jsem se mohl přesvědčit, negativní vývoj nastoupený po r. 1948 pokračuje dodnes. Průmysl zde není prakticky žádný, za prací se musí jezdit do okolních velkých měst, nejsou peníze, nemovitosti chátrají, opravuje se jen to nejnutnější. Něco zachránili chalupáři, něco spadne samo.

Karolinthal (od roku 1947 Peklo) Odkaz zde.

Jinak též Frowergen in Heller, Höllner Schafferey, Höllner Meyerhof, Karolinenthal nebo Carolinenthal, Karolinthal, Karolinsthal, Karolinthal. Tento název Peklo platí od poloviny roku 1947 a je to základní sídelní jednotka města Raspenava.

Vznikla roku 1780 v místech, kde do té doby hospodařil poplužní dvůr. Mezi roky 1783 a 1850 bylo sice Peklo samostatné, ale jinak spadalo pod Lužec, od roku 1950 je součástí Raspenavy.

Rozvoj obce v 19. Století si vynutil stavbu základní školy a vznik hasičského sboru. Raspenavští hasiči oslavili 130 let existence svého sboru, prvním velitelem sboru byl obchodník Antonín Hugo Richter. Možná je i jedné z fotografií.

Porcelánka zde byla v provozu do začátku první války. Tiše závidím tu tvořivost. Mám doklady (viz foto), že toto zboží se draží pod značkou "Fabriken zu Mildeneichen und Raspenau G. Robrecht" i na světových webech. Další foto zde.

Během let 1832 a 1833 pobýval v Pekle na handlu, tedy výměnném pobytu, Antonín Zeman, otec spisovatele Antala Staška a děda Ivana Olbrachta. Také Václav Kaplický (1895–1982), český spisovatel, který se do Pekla jezdil rekreovat a sepsal tu romány Železná koruna a Kladivo na čarodějnice  (1963).

V roce 1986 vybudoval Petr Krumphanzel v pekelském údolí v místech původních rašelinných luk rybník „Petr“. V těchto místech se dříve do rašeliny při morových epidemiích ukládala těla zemřelých. Na pozemku, kde dnes stojí objekt bývalé školy stávala dříve zahradnická usedlost, ve které žil domácí tkadlec Gottfried Richter. Zde do jeho řemesla pronikal i jeho syn Anton (1805–1877), jenž se pak stal zakladatelem pozdějšího velkoprůmyslnického rodu jehož zbytky továrny v Luhu ještě stojí. Na počátku 20. století působila v Pekle dvě kramářství, dále prodejce galanterního zboží a hraček.  Franz Richter prodával umělá hnojiva. V provozu byla též tabáková trafika. V minulém století působilo v Pekle pastvinářské družstvo, jemuž po druhé světové válce pomáhali i skauti, kteří v okolí osady tábořili. Například během července 1947 stanovali na zdejších loukách skauti z Broumova, mezi něž patřil i pozdější hudebník Václav Hybš.

Vila továrníka Gustava von Richtera z Wittbachu.  ( 24.2.1839- 24.2.1914 ). Člověk by brečel, když vidí, jaké hodnoty jdou do háje….. Nedokáži se pro nepřehlednost zabývat jednotlivými osobami tohoto rodu, tak je beru jako celek. Architekt Josef Tölk 1861-1927 zpracoval návrh a tato vila byla postavena mezi lety 1882–1883. (za rok - dva?) Nechal si ji postavit Gustav von Richter z Wittbachu, syn zakladatele Raspenavské přádelny.

Při pohledu z parku je znát, že architekt i majitel si potrpěli na hodně zdobných prvků včetně sousoší na šítu průčelí, které podle nme směřovalo kolem kašny alejí k hlavní bráně na silnici. Pátráme dál. O vzrůstající prosperitě tohoto rodu svědčí i to, že má na místním hřbitově vlastní kapli naproti kostelu a snad dvacet hrobových míst s krásnými náhrobky.

Cituji Památkový ústav…
Vila Gustava Richtera z Wittbachu byla realizována mezi lety 1882–1883  Je dokladem vkusu, kterým se reprezentovala nově utvářená vysoká společenská vrstva na konci 19. století v prostředí maloměsta. Velmi hodnotným byl park obklopující vilu, jehož podoba se nám dochovala pouze na historických snímcích. V souvislosti se zasazením do rozsáhlé a upravené zahrady musela vila působit velmi honosným dojmem.Vila byla úzce spjata s vedlejší továrnou, kterou spolu v roce 1851 vybudovali Anton Richter, který již ve městě tkalcovnu vlastnil, a Johann Liebieg. Byla první mechanickou přádelnou česané příze a celá továrna nesla Liebiegovo jméno.

Interiér byl pro nás nepřístupný, ale na Youtube existuje video a z něj jsou tyto fotografie. Odkaz zde.

Již toto sídlo zaměstnalo v okolí mnoho lidí ve „službách“. Topení, v každé místnosti byla kachlová kamna, služebnictvo, zahradníci a mnoho navazujícího personálu. Takže tam, kde se vyplácejí mzdy, se začínají točit peníze a pozvedá to zdejší úroveň.

Holubník, stojí jako monument a vzpomínka v rozpadajícím se statku, který dříve byl součástí parku panského domu Richterů, dnes po rozdělení pozemků už patří jinému majiteli. Je to krásná, ale mrtvá stavba, do níž jako technické památky investovala i EU. Dále zde stojí i panská kočárárna ( přístřeší pro kočáry ), foceno za jízdy z auta.

Tkalcovna. Jejími zakladateli byli v roce 1889 bratři Josef Anton a Gustav Richterovi. Na přelomu 19. a 20. století již firma disponovala 16 000 vřeteny a pracovalo v ní na 300 zaměstnanců. Severně od železniční trati spojující Raspenavu s Bílým Potokem vybudovali majitelé firmy pro své zaměstnance dělnickou kolonii (domy čp. 255 až 269 v dnešní Okružní ulici) skládající se z typizovaných domků se zahrádkami systému „Mülhausen“ (podrobnosti nenalezeny). Během roku 1908 nechali majitelé do továrny nainstalovat čtyři elektromotory, které byly napájeny energií z přespolní elektrárny zřízené Antonem Richterem (otcem bratrů zakladatelů). Energie vyrobená touto elektrárnou nahradila parní pohon přádelny a později také osvětlovala Raspenavu a obce v jejím okolí.

Hhamr založený r. 1521. Právě výroba výzbroje pro Valdštejnovo vojsko způsobila vzestup Raspenavy. Zásoby železné rudy se získávaly z dolů na severním úpatí Jizerský hor, nebo se taktéž dovážely z jiných lokalit. Nejen že se v dnešní době v Jizerských horách železná ruda už netěží, ale už nejsou patrné ani stopy po jejím dobývání, ani stopy po hamru, ve kterém se zpracovávala.

Automatický mlýn. Původní mlýn vybudoval roku 1835 na katastru Luhu rychtář Josef Menzel. Tento mlýn ovšem 1898 vyhořel. Další záznam v kronikách je k roku 1909, kdy mlýn vlastnil Josef Wöhl z Arnoltic a v tomto roce objekt přestavoval kvůli instalaci turbíny. Od roku 1917 byl majitelem mlýna Rudolf Wöhl, jenž nechal roku 1920 přistavět západní železobetonový trakt a o devět let později (v roce 1929) železobetonové silo spolu s čističkou a větrákem.

Pomník z inspekční cesty Josefa II. ve Frýdlantském výběžku (1779). Na desce před pomníkem je nápis: V těchto místech se 16. 9. 1779 zastavil císař Josef II. Na památku jeho návštěvy byl darem Gustava Richtera von Wittbach postaven a 21. 9. 1913 odhalen tento pomník.

Císařovna Alžběta Rakouská a také česká královna zvaná Sissi. Filmy zde a zde. O původní pamětní desku, připomínající císařovnu a choť císaře Františka Josefa I. Sissi, se zasloužila místní sekce významného turistického sdružení v roce 1899. Donátorem pamětní desky byl starosta sekce horského spolku Oberwittigthal a textilní velkoprůmyslník Max Richter. Pamětní deska však na svém místě nevydržela dlouho. V roce 1923, kdy byl Národním shromážděním republiky Československé přijat Zákon na ochranu republiky, musela být deska, stejně jako většina symbolů zaniklého habsburského soustátí v celém Československu odstraněna. Dle svědectví měla být přemístěna do parku jedné z vil průmyslníků Richterů v Raspenavě, kde je svědectvím doložena do roku 1945. Poté již o původní desce žádné zprávy nalezeny nebyly (kdopak ji kam zakopal?). Dnes se s Sissi setkáte, přesněji s její podobiznou, která rakouskou císařovnu a českou královnu připomíná na pamětní desce. Slavnostně ji za přítomnosti rakouského velvyslance v ČR odhalili nedávno. Na cestu k Velkému Štolpichu se přitom císařovna vrátila po mnoha desetiletích.  Poznámka autora: Císařovna v těchto místech nikdy nebyla, ale předpokládám úzký vztah s továrníkem Richtrem, s tím že se jako evropské špičky průmyslu a politiky znali.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Raspenavě byl postaven 1906–1907  v neobarokním slohu. Byl vybudován v místě kde původně stával raně gotický kostelík, jehož existenci v roce 2012 doložily archeologické vykopávky. Gotický kostel byl ve 2. pol. 17. století barokně přestavěn, o dvě století později však přestal rostoucí obci dostačovat. Zdejší továrník Gustav von Richter proto financoval stavbu nového kostela. Z původního byla zachována jen věž a části vnitřního zařízení (hlavní oltář, varhanní skříň), nová svatyně v přechodném stylu mezi novobarokem a secesí vznikla podle projektu liberecké kanceláře Gustav Sachers Söhne (Gustav Sachers ml. a Anton Kropf). Přestavby bylo využito i k obrácení orientace kostela tak, aby průčelí směřovalo k hlavní silnici. Interiér vymaloval v letech 1912–13 Karl Krattner z Chrastavy. V závěru roku 2012 se Raspenava stala místem unikátního archeologického nálezu – odkaz zde. Při výkopech pro stavbu kanalizace archeologové našli základy gotického kostela, jehož stáří spadá do 14. či 15. století. Nejstarší a tedy nejhlouběji uložené kosterní nálezy jsou z 15. století, pohřbívalo se zde ale až do 18. století. Vyzvednuté ostatky chce farář Andrš pietně umístit do podzemních prostor raspenavského kostela. Nejprve ale projdou analýzou DNA, která pak bude porovnána s genetickou charakteristikou dnešních obyvatel. „Vzhledem k tomu, že tu došlo po válce téměř k úplné výměně obyvatelstva, nevím, zda se něco podaří najít," soudí starosta obce.

Richterova rodinná kaple, projektovaná roku 1895 autorem nových radnic v Liberci a Frýdlantě Franzem von Neumannem. Z této stavby a navazujících zhruba dvaceti hrobových míst s honosnými náhrobky je znát že tento rod je zde stovky let a zasloužil se o rozvoj kraje, třeba jen tím, že dal lidem práci. O nebývalé prosperitě rodu svědčí i to, že má na místním hřbitově vlastní kapli naproti kostelu. 

A jedna perlička. Během prohlídky areálu byl v oploceném a zamčeném areálu v zahradním altánku mladý pár a majitelka nám o nich řekla, že je zná, že to jsou jen místní Arabové.

Poznámka autora: Jistě jste poznali, že jsem jen historik amatér a můj pohled na dějiny je spíše hospodářský a obdivuji řemesla a umění našich předků. Může zde být mnoho nepřesností, protože německy (originální předválečné dokumenty ve švabachu) neumím a ani nechci. Pamatuji vzpomínky mých předků na okupaci i válku, kterou tento národ rozpoutal. I když se nedá popřít, což je i vidět z fotografií, že tehdy dokázali dělat krásné věci a založit průmysl i v horských podmínkách.

A na závěr? Chtěl jsem se s vámi podělit o příběh jednoho domu a celého továrnického rodu, který mě osobně velmi zaujal. Určitě to není moje poslední návštěva tohoto zapomenutého kraje. Takovýchto staveb je více a padají a chátrají……..

Zdroj: archiv autota a volně dostupné informace na internetu.

Můj příběh Soutěž - Jak šel čas
Autor: Redakce
Hodnocení:
(5 b. / 12 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 51. týden

Advent a vánoční zvyky v Česku i ve světě. To bude tématem vědomostního kvízu tohoto týdne.