Nedá mi to, abych se v souvislosti s "medvědem zabijákem" nevrátila do dětství. Psal se rok 1958. Byl konec května, a jak se říká, „práce jak na kostele“, senoseč, jednocení cukrovky, krmné řepy a máku, okopávání brambor.
Chodili jsme do školy v naší vsi, tehdy ještě s nápisem NÁRODNÍ ŠKOLA na bílém oválném štítu.
Po návratu ze školy jsme měli oběd. Seděli jsme kolem stolu, na kterém byla velká kameninová mísa, plná kouřících brambor, a hrnec kysela, což bylo naše nejčastější jídlo. Maminka měla na klíně maličkého brášku, kterého kojila, a při tom nám s tatínkem pomáhali s loupáním brambor, aby oběd netrval dlouho.
Najednou tatínek vstal, šel k oknu a se slovy „Už jsou zase tady“, znovu usedl a pokračoval v loupání brambor. Vstoupili bez zaklepání, bez pozdravu a zůstali stát u dveří. Byli tři, v kloboucích se svěšenou krempou a v dlouhých kožených kabátech, vypadali jak tajný od gestapa, až z nich šel strach. Po chvíli postávání u dveří jeden z nich zaburácel, „Tak vstoupíte nebo ne“, až se malinký bráška v maminčině náruči rozplakal. Tatínek, navenek klidný, bez hnutí brvou řekl, „Můj názor znáte“ a pokračoval v jídle. Ještě tam chvíli stáli a pak se slovy, „My s vámi ještě zatočíme“, jak přišli, tak odešli. (poznámka v souvislosti s redakčním článkem "Jak vyhnat ze života staré křivdy", byli to naši spoluobčané, sousedé, rodiče mých vrstevníků, spolužáků.)
Dojedli jsme oběd a každý si ze stolu odnesl svůj talíř. Rodiče s bráškama odešli obracet seno a já jsem měla, do dalšího kojení, na starost toho maličkého.
Odpoledne jsme hnali krávy na pastvu. Se západem slunce jsme se vraceli domů. Kravičky kráčely hrdě, jak hraběnky, a každá přesně věděla, kde má ve chlévě, podle hierarchie, své místo. První Plosa, pak Bělka, Hnědka, Stračka a nakonec nejmladší Běluška.
Napsali jsme si úkoly a po večeři šli spát.
Ráno v půl čtvrté, to byla doba, kdy rodiče pravidelně vstávali, nás vzbudil jejich křik a po něm následoval hlasitý nářek. Obraz, který nám poskytly otevřené dveře chléva, byl děsivý. Na zemi nehnutě ležely, bez známek života, výše jmenované kravičky. Jen nejmladší Běluška, která čekala své první telátko, naříkala a svýma krásnýma, velkýma očima nás prosila o pomoc. Jako jediná se za pomoci doktora zachránila a za tři měsíce se jí narodilo telátko. Celé to byla jedna velká tragédie, která nás zahnala ještě do větší bídy, než jsme žili dosud. Nakonec se ukázalo, že neznámý pachatel místa, kam jsme chodili pást, polil jedem. "Zatočili s námi", ale život šel dál, protože musel.
V souvislosti s "medvědem zabijákem" mě napadá, slyšeli jste někdy řvát člověka ze strachu o život? Slyšeli jste někdy řvát zvířata, která cítí smrt? V článku jsem psala o Bělušce, které se narodilo první telátko, pro ni ale těžký porod nedopadl dobře. Slyšeli jste někdy brečet krávu? Já ano, to když jsme Bělušku vezli na jatka, místy, kam jsme chodili pást a kde se cítila v bezpečí a šťastná.
Přiznám se, nerozumím tomu a nevím, proč "vrchnost" otálí, proč musí bezbranné ovečky trpět, a je úplně jedno, zda jsou moje, nebo mého souseda. Jsou to živí tvorové, stejně jako já, pouze v jiném "kabátě".
PS: Osobně bych všechny, kdo na toto vážné téma schůzují a "jednají", oblékla do roucha beránčího a nechala je tři dny a tři noci na pastvině. Samozřejmě bezezbranně, jako ovečky, a bylo by rozhodnuto raz dva.