Dlouho o vás nebylo slyšet. Jak se máte?
Děkuji za optání, díky Bohu dobře.
Jak kombinujete práci a sport?
Celé dopoledne a částečně i odpoledne jsem v Motole, pak jdu do Troje trénovat děti na vodě. V zimě o víkendech jsme vždy na horách a lyžujeme.
Trénujete i lyžování?
Trénuji obojí. Tedy hlavně mé děti. I když často tam jsou další a další děti.
Co vám přináší práce s dětmi?
Je to snaha jim poskytnout něco z toho, co umím a nevzít si to do hrobu. Co tam s tím, že? Dělali to tak naši tátové a dá-li bůh, tak i naše děti v tom předávání vědomostí a know-how budou pokračovat.
Jak jste se vlastně dostal od vody k lyžování?
Nejdříve jsem lyžoval. Dokonce jsem byl chvíli na lyžařském Gymnáziu ve Vimperku. Ale sněhové podmínky v naší socialistické zemi byly tristní a kanál v Troji stanovil lepší podmínky pro vrcholovou přípravu na vodě. Navíc v Praze, kde se k tomu mohlo studovat na nějaké vysoké škole.
Jezdíte dnes nějaké závody?
Moje kapitola slalomu na divoké vodě se uzavřela v roce 2000. Teď už jen trénuji.
Do roku 2010 jste se angažoval v komunální politice. Proč už jste v minulých letech nekandidoval?
Chce to člověka, který se tomu věnuje na 100 procent a já jsem tak na 200 procent v Motole a na dalších 100 procent v Tróji a na horách. Tak nevím, kde by mi nějaká ta procenta zbyla na politikaření. Možná se k tomu v budoucnu vrátím, ale bez práce lékaře. Dohromady to opravdu nejde.
Co dalšího ve sportu vám v poslední době udělalo radost?
Pořídil jsem si skládací elektrokolo a to je outdoorový prvek šitý mně na míru. Mám rád přírodu, hory, lesy, ale především, když tam nejsem utrmácený, zadýchaný a upocený. Když jsem v té přírodě odpočinutý, tak si to nejvíce vychutnám. Miluji komfort a luxus. Komfort je elektrokolo, luxus panenská příroda! A taky jsme si na Výstavě stanů, která probíhá od června do půlky srpna, pořídili stan větších rozměrů, protože je nás osm.
Je nějaké vybavení nebo materiály, o jakých se vám v čase vašeho závodění na divoké vodě ani nesnilo, a které dnes závodníci běžně mají?
V tomto ohledu se toho za uplynulých 10-20 let až tak moc nezměnilo. Snad jen dostupnost vodních terénů – umělých kanálů. Těch přibylo mnoho, a tak je mnohem více možností trénovat.
Zkoušíte s dětmi i nějaké adrenalinové sporty nebo podnikáte dobrodružné cesty?
Vůbec nic. Nepodnikám žádné nebezpečné výpravy. Lyžujeme jen ve Špindlu. Pouze děti milují jezdit volně, lesem. Tak jen trnu, aby se jim nic nestalo. A co se týče vodních radovánek, vlastníme dva paddleboardy a na těch si děti ve vlnách docela vyhrají. Já ne. Stojím na břehu a jen tak pokukuji, aby se nic mimořádného nestalo.
Dostal jste se vy sám někdy na divoké vodě do situace, kdy jste se opravdu bál?
Trochu jsem měl obavy na řece Paraná, kde jsme na jakémsi mezinárodním závodě startovali přímo pod vodopády Foz d Iguazu, což je největší systém vodopádů na světě. Teklo tam 10 000 m³ za vteřinu – asi jako při velkých povodních v roce 2002 v Praze. Dělaly se velké víry a celkově to bylo dost divoké. Jelo se sice o peníze, ale já jsme to schválně zdržoval, abych nemusel postoupit do dalších rozjížděk.
A ještě poslední otázka - bez čeho byste nikdy na cesty nevyrazil?
Asi bych už nikdy nevyrazil bez dětí. Jsem všude kvůli dětem, a tak bych sám nešel.
