Začátkem srpna jste měli slavnostní koncert v moravských Valticích a za měsíc vás čekají další oslavy….
Bylo to tam úplně skvělé! Nikdy jsem ve Valticích nezpíval, tak jsme si to nádherně užili. Slavili jsme 47. narozeniny kapely a taky mých 65 let na scéně.
Začínal jste v 10 letech?
Ano. Rodiče pracovali v ústeckém divadle a my s bráchou jsme byli divadelní děti (bratr Jan Neckář, který je s námi u rozhovoru přikyvuje a dodává, že Václav neustále běhal po chodbách zákulisí divadla a zpíval, a Vašek upřesňuje na vřískal) a v 10 letech si mě vybral dirigent Viktor Málek do Verdiho Othella. Potřeboval do druhého jednání dětský sbor, ale v divadle žádný dětský sbor nebyl, tak jsem celý ten sbor zpíval sám.
Od té doby jste zpěvák!
Měl jsem taky v Ústí skvělou učitelku zpěvu Jarku Hubičkovou, která založila dětský sbor a pak jsme zpívali v dalších operách, třeba v Carmen, v Jakobínovi, Prodané nevěstě…
To jste měl skvělou průpravu. Proč jste u opery nezůstal?
Poslední operní kus jsem zpíval v Tosce v roce 1957, árii Pasáčka. Tu většinou zpívají mezzosopranistky, ale tenkrát si mě dirigent Bartl vyzkoušel a svěřil mi ho. Zpíval jsem Pasáčka sedmkrát, osmkrát. Jenže pak přišla mutace a skončila moje operní kariéra. Ale opera je moje láska pořád. Rád ji poslouchám.
Kterou máte nejradši?
Turandot. A nikdy jsem ji živě neviděl. Nepodařilo se mi to. Tak bych ji strašně rád viděl. Jenže ona je tak náročná, že se nehraje často. Jsou tam dva orchestry, jeden schovaný za scénou, dětský a smíšený sbor... (notuje krásně Nessum Dorma)
Jak dlouho vlastně pracujete dohromady s bratrem?
Od roku 1971. A tým pořád drží.
Ladí vám to jako ve studiu a na pódiu i soukromě, v rodině?
Musím říct, že ano. I když mě brácha trochu honí. Nutí mě cvičit a držet figuru…
Taky vypadáte výborně. Jak se vám podařilo dostat se po mozkové příhodě do tak skvělé formy?
Měl jsem dvě možnosti. Buď zůstat sedět doma a koukat do zdi, na TV či do novin, nebo se zapřít, poprat se s tím a vrátit se do práce, kterou mám rád. Tak jsem se popral a všichni mi pomáhají. Protože si perfektně pamatuji melodie, ale ne slova, můžu zpívat díky čtecímu zařízení. (Čtecí zařízení jsme okopírovali od některých zahraničních interpretů, kteří je používají běžně, doplňuje Jan).
Vy jste toho dělal a děláte hrozně moc! Rokoko, Golden Kids, Bacily… Jaké období je pro vás nejlepší?
Bacily! Ty jsou asi moje nejlepší životní éra. Třeba na Planetáriu je podepsáno 17 autorů, pracovali jsme s domácími skladateli a tvořili originální songy. A taky vzpomínám rád na dobu, když jsem přišel do Prahy do Rokoka a po Matuškovi zdědil písničky Kytara a Ze soboty na neděli, ze kterých pak byly hity.
Jednu z vašich nejslavnějších písní jste zdědil po Waldemaru Matuškovi?
On ji z nějakého důvodu nechtěl zpívat, přitom ji napsali autoři Starců na chmelu, no a já z ní udělal hit. A zpívám ji i dnes. I když za to může Honza Hřebejk, protože ji zařadil do filmu Pelíšky a tím nastal její obrovský revival. Vzpomněli si na nás na festivalu v Trutnově a objevila ji mladá generace. A od té doby ji musíme hrát.
Jaký máte další evergreen?
Stín katedrál. Ta je také z éry Rokoka. Pak se na ní zapomnělo a jednou na koncertě v Táboře za mnou přišel kluk a říká: „Pane Neckář, nebude vám vadit, když nazpívám Stín katedrál?“ To byl Petr Muk. Mně to vůbec nevadilo, stejně jsem ji dávno neměl v repertoáru. No a Petr té písničce dal nový život. Zajímavou historii má i Lékořice.
Povídejte…
Vladimír Dvořák (autor a dramaturg ČT, textař, moderátor, pozn. red.) v roce 1966 vymyslel televizní pořad tedy písničkovou soutěž Kdo s kým, o čem, pro koho. Z osudí se náhodně vytáhli autor hudby, textu, interpret i téma písně. Když se o tom začalo mluvit, tak jsem v novinách prohlásil, že je úplná blbost, aby z takhle náhodného výběru vzniklo něco kloudného. A vznikla Lékořice! Taky jsem se pak panu Dvořákovi osobně hluboce omluvil.
A co herecká kariéra?
Darek Vostřel (ředitel Divadla Rokoko, pozn. red.) mi jednou věnoval novelku Ostře sledované vlaky, já jsem to přečetl za noc a ten příběh mě hodně emočně zasáhl. Za měsíc si mě pozvali na kamerovky na Barrandov a tím, že jsem to přečetl, tak jsem trochu tušil, že bych tu roli mohl dostat. (Jan doplňuje: tady taky zapracovala náhoda. Na tu roli původně aspiroval Jiří Menzel, ale jedna produkční, která znala Vaška z televize, prohlásila, že je tak vošklivej, až je krásnej, tak jí dali za pravdu.) A pak mě jeli představit Bohumilu Hrabalovi a ten prohlásil: To je on!
To byla vaše první filmová role a hned taková bomba a Oscar.
I když rok předtím získal Oscara Obchod na korze, takže nikdo nevěřil, že by to mohl dostat další český film.
Jel jste pro sošku?
Nejel, jela Máša, tedy Jitka Bendová. Byla hezčí a uměla anglicky, takže si ji Jiří Menzel vzal sebou radši.
Dál jste točil Skřivánky na niti, Šíleně smutnou princeznu a pak nic… Nestýskalo se vám po filmu?
Stýskalo a stýská pořád. Jenže Skřivánci byly 20 let v trezoru, Jirka Menzel dostal zákaz, mě taky nikdo nechtěl…
Ale vždyť jste měl díky filmu i další velký comeback.
Myslíte Aloise Nebla? Z té písničky se stal trhák, přitom v tom filmu skoro nezazní. Jenom jako podkres štědrovečerní večeře hrající z rádia. (Jan opět doplňuje: Ale producenta filmu napadlo z ní udělat propagační klip a stalo se to, co se stalo!)
Jste prostě dítě štěstěny!
Mám na každém rameni tisíc strážných andělů. Doopravdy. Taky jsme jim napsali a hrajeme na závěr každého koncertu písničku Strážní andělé. Akorát ji vůbec není slyšet z rádia, to je škoda.
Ať nezamluvíme ty letošní oslavy, v létě jste tedy slavili kapelu a vaši kariéru, ale vy máte v říjnu velké jubileum.
Slavím pětasedmdesátiny a na 26. listopadu chystáme narozeninový koncert v Severočeském divadle v Ústí nad Labem, což je symbolické místo, protože tam jsem začal zpívat.
Jaké míváte publikum?
Vždycky skvělé! Až čtyři generace, od vnoučat po babičky a dědečky. Ty vidíme hlavně na městských slavnostech, nebo festivalech. Když máme samostatný koncert, bývají to dvě generace. Babičky nebo maminky s dcerami.
Převažují dámy?
Dá se to tak říct…
Taky jste celý život idol! Jak se s takovou popularitou žije?
Tak se zrovna necítím, to přeháníte! Ale je pravda, že fanynek jsem měl vždycky dost…
Přitom jste prožil krásné a dlouholeté manželství.
Viděl jsem Jarku jednou na jevišti a hned jsem se zamiloval. Byli jsme spolu od roku 1969 do její smrti. Moje žena byla hvězda a pořád mi moc chybí!
Vizitka: Václav Neckář
- Narodil se 23. října 1943 v Praze. Pochází z umělecké rodiny, odmala hrál v divadle, zpíval v operách.
- V letech 1968 až 1970 byl společně s Martou Kubišovou a Helenou Vondráčkovou členem pěvecké skupiny Golden Kids.
- Od roku 1971 má vlastní skupinu Bacily, jejímž vedoucím je od roku 1974 jeho bratr Jan
- Stále koncertuje a letos slaví 75. narozeniny.
- Jeho žena Jaroslava byla tanečnice, zemřela v roce 2015. Má syna Václava.
Michaela Vítková pro portál i60
