Připomenou-li vám tato má slova známé rčení, že "dvakrát nevstoupíš do stejné řeky", je to můj záměr. Dnes ale, jako malou připomínku uplynulého léta, posílám pár obrázků skutečných mraků z jižních Čech (pouze dva poslední jsou již po návratu do Prahy), jak jsem je právě v tom jediném okamžiku viděla.
Lákaly mne už od doby, kdy jsem poprvé místo klasického aparátu na kinofilmy vzala do ruky digitální "minifoťák" a hned si mohla své mraky, které mezitím uplynuly, prohlížet.
Dovedou vyvolat mnohé nálady - od klidné, pohodové přes veselou, usměvavou, někdy vedou k zamyšlení a někdy jsou až jednotvárně nudné, Jindy k nim vzhlížíme s obavami, nebo působí až hrůzostrašně, že už, už z nich začnou padat přívaly vody. A když jim slunce pošle pár svých paprsků, zazáří celou paletou barev. A svými tvary připomenou snad všechny krásy, na které se shora dívají: stromy, zříceniny hradů, pohádkové bytosti, obličeje...
Každý z nich tak, jako odkudsi připlul, zase někde v nedohlednu zmizí.
Proč tedy třeba "tisíckrát" neuchovat to kouzlo tvarů a barev? Asi jen málokdo je neobdivuje, snad jen letci a pozorovatelé hvězd.
Opravdu se nechci porovnávat s těmi, kteří také mraky fotografují, ale jen si myslím, že každý z mraků je jedinečné dílo přírody, které stojí za zhlédnutí.
