Rozloha jeho státu dosahuje téměř 300 000 km2, většinou rovinatých, a má přes 38 milionů obyvatel, nepočítaje ty, kteří žijí v zahraničí, hlavně v USA a Irsku. O historii země něco víme především z románů Henryka Sinkiewicze a o její současnosti hlavně díky výjezdům na levná tržiště za hranicemi. Ale ruku na srdce: tušíme vůbec, jaké současné Polsko je?
Hnutí Solidarita, které stálo v prvopočátcích rozpadu sovětského bloku, mělo své sídlo v přístavu Gdaňsk u Baltského moře. Loděnice, kde byl rozpoután dělnický odpor proti komunistickým mocipánům, v jehož čele stál Lech Wałęsa, jsou dnes téměř zchátralé a nic nenasvědčuje jejich bývalé slávě. A my v Trojměstí, jak se nazývá konglomerace Gdaňsku, Gdyně a Sopot, začneme naše putování.
Hanzovní město a Řád německých rytířů
Gdaňsk je příjemné, starobylé město, které má více než tisíciletou historii, a vždy se v něm střetávaly německé a polské vlivy. Jako součást obchodního spolku Hanza patřilo ve středověku k nejbohatším a nejvlivnějším místům na pobřeží Baltského moře a později bylo v držení Řádu německých rytířů (tzv. křižáků). Na řece Motlavě dodnes stojí původní jeřáb, kterým byly vykládány lodní náklady, a je symbolem města. Staré město a hlavně Dlouhá ulice nabízí posezení v mnoha restauracích a kavárnách, jsou zde k vidění, a k nakupování, nepřeberné stánky, kiosky, nebo třeba jen jednotlivci, kteří mají svůj „krámek“ zavěšený kolem krku.
Pěší zóna je neustále přeplněná lidmi, především turisty. Chcete-li zhlédnout některou z místních pamětihodností, např. Zlatý dům (ozdoby na něm jsou z ryzího zlata), musíte se davem dočista protlačit. Ale stojí za to pak dát spočinout unaveným nohám a objednat si místní specialitu, kávu Maraska, jež je pojmenována podle příslovečné třešničky na vrcholku šlehačkové pěny. Z Gdaňsku je coby kamenem dohodil do Sopot, dalšího přístavního města, nám především známého díky letnímu festivalu písní. Jednou na něm vyhrála i Helena Vondráčková s písní Malovaný džbánku, pamatujete? Molo v Sopotech je dlouhé, plné prodavačů a nakupujících i kolemjdoucích, všude se třepetají vlajky a vyhrává muzika. V Gdyni, třetím městě Trojměstí, určitě stojí za zhlédnutí akvárium, kde jsou jak žraloci (ale malí, jen dvoumetroví), tak desetimetrová anakonda. A také obě „prohlídkové“ lodě: Blýskavice, Blesk, křižník sloužící za 2. světové války, a Dar Pomoří, bývalý školní trojstěžník polského námořnictva.
Dominantou severního Polska je ale bezesporu křižácký hrad Malbork, „největší kupa cihel“ na světě. Na rozdíl od českých hradů stojí na rovině a opravdu je celý postavený z cihel. Jeden sympatický průvodce – je jich tam docela dost, protože v sezoně přijde kolem 6 000 návštěvníků denně – nám vyprávěl, že po bitvě u Grunwaldu v roce 1410, kdy byli křižáci poraženi, nedostali čeští žoldáci zaplacenou svou mzdu. Požádali tedy velmistra, aby jim ji uhradil. Jenomže nebyly peníze, tak Češi chtěli Malbork. A dostali ho. Obratem ruky ho pak prodali polskému králi.
Prohlídka je dlouhá, nicméně velmi zajímavá. K vidění jsou komnaty velmistra, společná ložnice rytířů i s toaletami. Nejedná se o žádné obyčejné díry v zemi, kdepak, jsou to regulérní „kadibudky“ pro jednoho, jen v místnosti. Jídelna hradu, a také pokoje velmistra, byla důkladně vytápěna ohništěm umístěným pod podlahou, do které byly provrtány průduchy, aby teplo mohlo vzlínat nahoru. Topení je dodnes funkční.
Wydmy ruchome, zubři a jeleni
Jedna taková wydma ruchoma, neboli pohyblivá duna, se nachází ve Sloviňském národním parku. Dá se k ní dojít pěšky, asi tak 8 km, a pak ještě nahoru, obhlédnout moře. Nu, a stejnou cestou zpět, nebo dojet vláčkem na elektrický pohon. Duna dosahuje výšky až 40 m, ale protože je pohyblivá, měří i méně. Za slunečného počasí je z ní úžasný výhled. Poblíž leží letovisko Łeba, vřele doporučované místními cestovními kancelářemi. Kromě Poláků tam totiž takřka žádní turisté nejezdí, což je škoda. Přes historické město Olštýn vstoupíte do oblasti Mazurských jezer. Je jich prý asi 4 500, z větší části jsou pospojovaná kanály, takže vodáci si tam přijdou na své. Okolní krajina je malebná a hlavně nedotčená, jen jezera a hluboké lesy. Jedním z mála městeček jsou Mikołajki. Ve hvozdech najdete houby, borůvky; vždycky asi tak po 50 km sedí u kraje silnice staříčkové a stařenky s několika, nebo třeba jen jednou, zavařovačkami plnými těch fialových bobulek. Ale můžete také narazit na zubry, vysokou, divočáky.
Varšavské nokturno
Varšava je od roku 1596 metropolí Polska a je to také největší město s bezmála dvěma miliony obyvatel. Leží v rovině a jediný malý kopeček je ten, na němž stojí královský zámek. V okamžiku, kdy nacisté vstoupili do města, ho podminovali, a 17 dní před koncem války, v roce 1945, nechali na rozkaz Hitlera vyhodit do povětří. Vskutku byl z 90 procent zničený, ale zásluhou statečných obětavců byly ještě před okupací zachráněny nejcennější předměty a obrazy. Po válce byl zámek postaven znovu, podle dochovaných plánů a fotografií. Jeho obnovu zaplatili Poláci (především krajané ze zahraničí) z vlastní kapsy, stát na ni nepřispěl ani korunou, pardon, zlotým. Staré město s velkým Staroměstským náměstím je spletí ulic a uliček, ne nepodobnou našemu pražskému Starému Městu. Na náměstí je také symbol Varšavy, nymfa Syrenka. Pokud si chcete pochutnat, zajděte si do kterékoli místní restaurace, nebo spíš rychlého občerstvení, protože hospody a hospůdky, jak je známe, se v Polsku moc „nenosí“, na pirohy nebo zapiekanku. Pirohy mohou být sladké nebo slané, plněné masem, rybami či zelím, a jsou opravdu výborné.
Zapiekanka je bageta zapečená se sýrem a pokapaná kečupem, je to dobrá, vcelku laciná a vydatná svačina. Jídlo je ale všeobecně poměrně dost drahé. Varšava se také pyšní několika skutečnými mrakodrapy, které tvoří na břehu řeky Visly impozantní „hnízdo“, obrovským městským parkem Łazienki, kam každý Varšavan hodný toho jména chodí v létě v zimě každou neděli korzovat, poslouchat hudbu a projíždět se po jezeře. Nepsaným pravidlem je sváteční oblečení. Skutečně se prý dodržuje, v šortkách jsou k vidění pouze turisté. Varšava se nepyšní Palácem kultury a sídlišti i v centru, která jako by byla vystřižená z padesátých let. Palác kultury vypadá jako hotel Internacional v pražských Dejvicích, je to „dar bratrských národů Sovětského svazu“ a obyvatele města rozděluje na dva nesmiřitelné tábory. Jedni ho nenávidí a chtěli by ho zbourat, druzí ho také nenávidí, ale považují ho už za symbol Varšavy.
Wawel, královská hrobka
Krakov není jen Wawel, i když ten mu vévodí. Protože jeho pokladna otevírá až v 9 hodin, projdeme se nejdřív po Hlavním náměstí (Rynek Główny) s Mariánským kostelem, Sukiennicí, radniční věží a pomníkem Adama Mickiewicze, největšího polského básníka. Mariánský kostel má dvě nestejně vysoké věže a z jedné z nich každou hodinu troubí na všechny světové strany hejnal svou náhle ukončenou znělku. To, že je jako by přetržena uprostřed tónu, je na počest jednoho z původních trubačů, kterému při tatarském obléhání města nepřítel šípem probodl hrdlo právě během této znělky. Do kostela turisté v době bohoslužeb nesmějí, leda by vystupovali jako věřící. Ne nadarmo je v zemi kostelů jako „naseto“, dokonce i všechna boží muka v polích, i sebemenší svatostánky jsou dokonale udržovány a stále vyzdobeny, protože, jak známo, Poláci jsou přísně katolickým národem.
Sukiennica je budova, která náměstí rozděluje na téměř dvě poloviny, a jmenuje se tak, protože se zde ve středověku opravdu prodávalo sukno. Wawel, původní královský hrad, leží na ostrohu nad řekou Vislou. Je to rozlehlý areál, v němž je toho mnoho k vidění (a na všechno se musí platit zvlášť). My si vybereme Katedru, tedy katedrálu, v níž spočívají ostatky polských králů a velikánů, např. maršála Józefa Piłsudského nebo generála Władysłava Sikorského. Chrám je ve skutečnosti pojmenován po sv. Stanislavovi a Václavovi a v jedné z věží je zvon Zikmund. Poslední hrobkou, prostým mramorovým sarkofágem s jednou zlatou růží na jeho horní desce, je pak ta, jež patří Lechovi a Marii Kaczyńským.
