Pětasedmdesátiletá Jana celý život slýchávala, že je dřevo. Tělocvikáři po ní křičeli, že je nemehlo. Když na ni při nějaké míčové hře letěl balón, místo aby ho chytila, uhnula před ním. Neumí lyžovat, nikdy se nenaučila ani jezdit na kole. Jediný pohyb, který vyznávala, bylo plavání, ale jen v létě, když s manželem vyjela k moři či k přehradě.
Jenže s přibývajícími roky se projevovalo, že její tělo je ztuhlé, že nemá svaly. Nyní má vážné zdravotní obtíže, zejména s páteří a s klouby. „Když mi bylo přes čtyřicet, kamarádky v mém věku chodívaly na aerobik. Nesnášela jsem to. V pozdějším věku jsem se jednou zašla podívat do fitka, které přímo mělo v názvu, že je určeno pro zralé ženy. Cvičily tam padesátileté či šedesátileté ženy, kamarádka si to tam pochvalovala. Já se rozhlédla a zhnuseně jsem odešla. Nesnáším ten pach tělocvičen, fitcenter, ta hromadná setkání při cvičení. Nedovedu si představit, že takto někam někdo dobrovolně chodí,“ vysvětluje.
Zatímco ve škole mají takoví odpůrci sportu často problém a jsou označováni za lenochy, později už nechuť se sportu jako handicap nepociťují. Jejich život naplní práce, rodina, jiné koníčky. Jenže s přibývajícími roky se často ukazuje, že svým nepřekonaným odporem ke sportu pro svou kondici nic moc dobrého nedělali. Internet a společenské časopisy jsou plné rad, jak takovou nechuť ke sportu překonat. Zpravidla jsou o tom, že by si člověk měl dát předsevzetí aspoň jedno týdně se hýbat, vybrat si aktivitu, která je mu nejméně nepříjemná, případně se objevuje rada, že si má člověk do sluchátek pustit oblíbenou rychlou písničku, která ho namotivuje. Jenže, co když se člověk nehýbal do šedesáti? To je asi těžko možné začít jít najednou hrát badminton nebo sednout na kolo nebo si do hlavy rvát disco. Hrozí, že by si člověk spíše ublížil, než si udělal dobře. A tak si takový celoživotní sportovní antitalent s přibývajícími léty často říká, že začít se hýbat je už stejně zbytečné.
„Nechuť k pohybu patří mezi závažné problémy a netýká se jen stárnoucí populace,“ uvedla psychiatrička Tamara Tošnerová. „Senioři zpravidla vědí, že navzdory věku a nemocem mohou bezpečně a šetrně cvičit a sportovat. Ale při vší úctě ke zdraví, baví nás to? Baví nás cvičit? Senioři často vyjadřují obavy, že si cvičením mohou ublížit, ale bývají to zástupné záležitosti. Snaha omluvit, že se nám nechce, že nás to nebaví. A mnohdy ani nepomůže věta: Umřeš, když se nezačneš hýbat,“ dodává.
Jedna rodina z Ostravska nedávno koupila dárek, který se ukázal být typickým dárkem z kategorie nevhodných. Osmašedesátiletá Iva dostala k narozeninám multifunkční stroj na cvičení. Složily se jí na něj její dvě dcery a jejich rodiny a celé to vymyslela její vnučka. Ta to vysvětluje takto: „Babička je čupr ženská, ale v poslední době hodně tloustne. Ví to, stěžuje si, ale zároveň proti tomu nic nedělá. Necpe se sladkým, jí poměrně vyváženě, ale ráda peče pro ostatní, takže si samozřejmě taky zobne. Dědovi vaří těžká jídla, taky si zobne. A hlavně se nehýbe. Zvykla si objednávat velké nákupy přes internet s dovozem až domů a libuje si, jak nemusí nikam chodit. V podstatě sedí u počítače a u televize, bydlí v paneláku, zahradu ani chatu nemají. Jestli to tak půjde dál, za deset let se nepostaví na nohy. Bude mít přes sto kilo a odrovnané klouby,“ tvrdí vnučka.
Iva to vidí takto: „Dát někomu k narozeninám mučící stroj, mi připadá naprosto nevhodné. Rodina ví, že jsem sportovní antitalent, že jsem nikdy necvičila. To mám ve svém věku tahat závaží a šlapat na kole a měřit si u toho tep či tlak? Jsou to vyhozené peníze a navíc dárek má obdarovanému udělat radost. Oni koupili něco, co by udělalo radost jim. Co bych ráda já, to je nezajímá, nad tím nepřemýšleli. Dala jsem ten stroj do sklepa. Nechci, aby mi hyzdil obývák, můj muž na něm cvičit taky nechce. No tak co, tloustnu. V mém věku ženy už vždy bývaly silné, to jen dnes je doba, kdy si každý myslí, že i starší žena musí být vychrtlá a vytrénovaná jako mladice.“
Potíž je v tom, že pohyb do svého života umí pustit jen ten, kdo opravdu chce. Je to podobné jako s odvykáním kouření nebo s dietami. Především musí chtít člověk sám, ten, kterého se to týká. I kdyby mu to vysvětlovalo deset rodinných příslušníků a deset lékařů, stejně nic nezmůžou, pokud sám nebude mít chuť a motivaci svůj styl života změnit.
„Obávám se, že dary typu mučící nástroje k pravidelnému cvičení často končí jako stojan na šaty,“ podotýká psychiatrička Tošnerová, která se této problematice věnuje ve své knize Jak si vychutnat seniorská léta. Mnohem více než takový tlak na sportovní antitalenty doporučuje přimět je k pohybu pod záminkou setkávání se s přáteli či zajímavými lidmi. „Mnohdy je větší motivací k pohybu výlet se zajímavými lidmi s vidinou, že si pak v cíli podebatují nad sklenkou či kávou. Lepší je začínat postupně a nenásilně v příjemném, nezraňujícím prostředí,“dodává.
Například v jedné rodině takto motivovali pána, který po smrti manželky téměř nevycházel ze své zahrady. Vytáhli ho na procházku pod záminkou, že dva kilometry od vesnice byla otevřená nová zajímavá hospoda. A dotyčný si časem opravdu dal pěší cestu do hospůdky jako svůj cíl, který plní dvakrát týdně. „Sice si dám dá pivo a něco nezdravého, ale aspoň tam dojde po svých, hýbe se. Dokonce začal mluvit o tom, že si zase pořídí kolo,“ vypráví jeho praneteř. Lidé, kteří mají pohyb přirozeně rádi a je součástí jejich života, jsou oproti těm, kteří ho nenávidí, ve velké výhodě.
Sportovní antitalenti si musí sami ujasnit, zda není od věci se trošku překonat nebo je pro ně naopak příjemnější si do života sport a pohyb nevpouštět. Každopádně, ve vyšším věku se často projeví, kdo udělal dobře a kdo ne.
